JiBe JaHa – Pochod za tchýní 400 km – Vol.1 Broumovsko
Zážitek je třeba kout, dokud je žhavý a jelikož ten poslední začíná pomalu chladnout, tak je třeba ho zahřát. A začnu rovnou u konce ať lenivější čtenář má to dle svého gusta. To nejdůležitější a zároveň nejpřínosnější na této akci bylo, že jsem se po jejím skončení ocitl v naprosto čistém stavu. Tím teď nemyslím stav fyzický, tam to samozřejmě bylo naopak, ale čistý stav duše a mysli.
V dnešní době to je možná to největší bohatství, které člověk může nabýt. Po dobu sedm dní jsem nevěděl, co se ve světě a u nás děje, nesledoval jsem aktuální dění a jediné dění, které jsem sledoval, bylo aktuální dění několik metrů okolo sebe. Tu byl strom, tu závěj, tu ptáček, tu kopec, tu já a najednou neexistovali problémy.
Vše, co existovalo jsem byl já a aktuální dění okolo mě. V tomto stavu mysli je svět čistý a krásný. Je to jediný účinný lék na všechny stresy, presy a depresy z toho co nás mediálně pojídá. Ale zpět na začátek…..Původně jsem měl sáňkovat v Laponsku na Lapland Arctic Ultra, ale důvody proč tomu tak není všichni známe a tak nejlepší možnost jak si zasáňkovat bylo na domácím hřišti.
Příští únor mě čeká na Aljašce nelehká zkouška, a tak to chtělo něco poctivějšího. Vznikl Pochod za tchýní JIBE JAHA, který měl spojit Jizerky s Beskydama (JIBE) a Jablonec nad Nisou s Havířovem (JAHA), odkud pochází má žena Hosťa, která tam na mě s dětma čekala. Do mapy jsem si ručně naklikal trasu, která měřila 586 km a zbytek příprav jsem nechal ve volném stylu čili co stane se stát se má.
Časový limit jsem si určil na sedm dní. Sehnal jsem si backcountry běžky abych lyžařům nešlapal ve stopě, zapřáhl za sebe saně a vyrazil jsem v dopoledních hodinách od paneláku rodičů v Jablonci.
Jizerské hory – Od startu to bylo více či méně do kopce a ač mé saně vážili 22kg, tak bylo znát, že jsem dlouho nesáňkoval. Do kopce bylo rychlejší a snazší jít pěšky a něž jsem narazil na lyžařské stopy, tak jsem tak činil. Počasí na následující týden bylo zcela vzorové, a tak o sníh a mráz nebyla nouze.
Jizerské hory dostály své pověsti a až na Jizerku byla trasa rolbou upravená. Ne, že by se jednalo o nějaký dlouhý skluz, na to mé šupinky na lyžích byly moc šupinaté a saně tupé, ale příjemně a rychle to utíkalo. Z Jizerky jsem již hlubokým sněhem ilegálně sjel k našim sousedům do Polska, abych si zkrátil cestu do Harrachova.
Zde jsem poprvé doplatil na nepřípravu trasy a úspěšně minul všechny odbočky do Harrachova. Za tmy mezi stromy jsem tam nakonec v krkolomných sjezdových pozicích prokličkoval. Cestou jsem krátce navštívil Bucherovic klan, kde jsem byl pohoštěn a osvěžen. Tímto jim uctivě děkuji. Nechtělo se mi moc tahat saně přes Harrachov po silnici a jelikož to pan Bucher vycítil, tak mě přes Harrachov převezl. Proč ne.
Krkonoše – Z Harrachova jsem opět směřoval vzhůru na hřebeny. Jelikož cesta byla jakž takž protažená, tak to byla jenom dřina. Už od Jizerek jsem potkal minimum občanů a teď v pokročilé noční hodině to byla sólo jízda. Když jsem překročil 1.pásma Národního parku, tak začala ta pravá sranda, náročný zasněžený terén, v kterém mi saně neustále sjížděly po svahu a převracely se.
Výrazně se ochladilo, foukalo jak o život, sněžilo a nebylo vidět na krok. Po dlouhé době jsem zase ocenil unikátní tyčové krkonošské značení, díky němuž jsem byl schopen držet správnou trasu. Od tyče k tyči. Krkonoše mi ukazovaly, že to nejsou žádný ořezávátka, a když jsem ve skučícím větru procházel kolem mohyly Hanče a Vrbaty, která se temně tyčila v mlze, bylo mi až ouzko jak málo by stačilo k tomu, aby zde nepřipravený turista měl svoji mohylu.
Posouval jsem se pomalu a hřebeny jsem si neužíval. Naštěstí od Vrbatovi boudy to byl šúšn až do Špindlu. Bylo kolem půl jedný ráno a za normálních okolností by Špindl žil večerním bujarým životem. Teď jsem měl pocit, že procházím městem duchů. Opět jsem zamířil směr vzhůru k hřebenům až k útulně, kde jsem se chystal pár hodin pospat. Když jsem otevřel její dveře, byl jsem nesmírně zklamán. Ležel tam totiž člověk a byl živej.
V celých Krkonoších ani živáčka a zrovna tady musí někdo bivakovat. Vycházím kolem šestý ráno a jelikož po zbytek noci sněžilo, tak intenzita tření se výrazně zvýšila. Navíc má trasa vede po Krkonošské magistrále, která nebyla již pár dní projetá. Pomalu, ale jistě sunu se směr východ.
Obloha byla ocelová, občas sněžilo a jelikož jsem sebou nevezl moc jídla, tak jsem doufal v nějaké hladové okýnko. Ale těch jsem cestou potkal pomálu. Konečně jsem dorazil ke Kolínské boudě a tam jsem se mohl občerstvit, ale bylo to doslova rychlé občerstvení, jelikož postávání venku v mrazu s kelímkem v ruce nebyla ideální aktivita.
A tak jsem rychle pokračoval dál a to tak, až jsem někde ztratil botu, kterou jsem měl upevněnou na saních (očividně se o upevnění moc mluvit nedalo). To, že jsem botu ztratil, jsem zjistil až na Černý hoře. Tam jsem se optal nějakých mladíků, co mě předešli, jestli neviděli cestou mou botu. Prý visí u Kolínský boudy na stromě. Vracet se po hodině chůze do kopce dolu se mi vůbec nechtělo, a tak jsem se rozhodl své boty obětovat Krakonošovi.
Druhou botu jsem ovšem pro jistotu vezl stále na saních. Když sjedu do Horního Maršova, tak se dostávám do Krkonoš, které vůbec neznám. Ve vesnici si v trafice dám z automatu podivný nápoj pod názvem “espresso” a pan trafikant mi uvaří vodu do termosky, abych si v pozdních hodinách mohl zalít dehydratovanou stravu. Prudce a dlouze stoupám na Rýchory.
Když se konečně vyhrabu na Rýchorskou boudu, tak se najednou z mlhy vynoří dva malí kluci na běžkách, kteří mi po zjištění mých plánu, dávají na cestu jednoho gumového medvídka, abych měl sílu. Díky kluci, ač nenápadné gesto, pro mě to v tu chvíli bylo ohromné a potěšující gesto. Cesta se změnila v totální freeride po letní turistické cestě.
Freeride se většinou jezdí z kopce, ale já ho jezdím i po rovině a do kopce. Hlavně do kopce dělám nejhustější triky. Rýchory jsou relativně opuštěné části Krkonoš, a tak to mělo zajímavou atmosféru. Nikde nikdo, jen pastviny a lesy. Když začnu sjíždět k Trutnovu, tak mě udiví ohromné opevnění Stachelberg. Odtud začíná stezka plná bunkrů. Z poctivé dřiny jsem byl poctivě zpocen a při sjezdu dolu se do mě dala solidní zima.
Z map jsem věděl, že nějaká útulna či seník v okolí Trutnova není. Představa, že bych se schoval někde do bunkru mě vůbec nelákala, to bych radši spal pod stromem. Naštěstí Hosťa to vzala do svých rukou a proměnila pokojíček v operační centrum. Přes všechny možné kontakty se dostala ke kontaktu v Trutnově a zařídila mi azyl na odpočinek. Táhnout se saněmi přes Trutnov po silnicích, kolejích a škarpách nebylo zrovna zábavné, ale vidina střechy nad hlavou a tepla byla silnější.
Uctivě děkuji Vojtěchovi a jeho přítelkyni za milé přijetí a pohoštění.
Broumovsko, Adršpach – Z Trutnova jsem vyrážel před pátou ráno. Nechtěl jsem absolvovat pakárnu s taháním saní přes město, tak jsem saně upravil na variantu baťohu na záda. Hodil jsem saně na záda a zhruba po kilometru to musel dát dolu, protože bych takhle daleko nedošel. Na autobusový zastávce jsem opět zapřahal do saní a hlouček na autobus čekajících lidí na mě koukali jako na zjevení.
A já jsem si připadal jak magor. taky jsem zjistil, že jsem dokázal ztratit i tu druhou botu, takže to bylo alespoň kompletní. Naštěstí jsem se brzy vymotal z města a vžil se do role pluhu. Cesta mě navedla do Broumovska a tam se na lyžích nejezdí. Trasa vedla přes letní turistické trasy, po kterých v zimě nikdo nechodí.
A podle toho to vypadalo. Má rychlost se proměnila v tři kilometry za hodinu. Musel jsem podlézat padlé stromy, překonávat potoky a brodit se hlubokým sněhem. Ale bylo to samozřejmě krásný, protože to bylo dobrovolný. Jediný, co mi překáželo byly saně, který se v tomhle terénu nechovaly moc nápomocně. Pomalu jsem se posouval k Adršpachu s vidinou upravených stop.
Podle mapy okolo Ádru upravené stopy vedou. Když jsem se tam konečně doplahočil, tak stopy tam vedly, ale byly značně zasněžené a žádný projížděči neprojížděli. Prorážel jsem tedy stopu a kochal se zimním pohledem na Adršpachské skály. Bylo to nádherné a úplně jiné než hory. Špatnou znalostí trasy jsem opět nechtěně objevoval skrytá zákoutí skal. Čím víc jsem se blížil Polici nad Metují, tím více se zase dalo lyžovat.
Začal jsem si to občas zkracovat přes pole a byla to sranda. Za celý den jsem nepotkal jediné okýnko a musel jsem se spokojit s nuzným výběrem vietnamského obchodníka s potravinami. Proto jsem v Polici neváhal si trochu zajít a stavit se u kamarádky, kterou jsem neznal já a ani ona mě, na rychlou kávu. Opět zařízeno přes Hosti operační centrum (HOC).
Pomalu padala tma a přístřešky se v tomto kraji moc nevyskytují. Klasický noční stav, kdy se člověku prostě nechce klepat kosu venku, kord, když se nachází v české krajině. Aniž bych něco řekl, tak v HOC se makalo a byl mi sehnán azyl v Náchodě. Tam jsem to měl dvacet kilometrů, převážně po cyklostezkách, a to bylo fajn, protože to utíkalo docela rychle.
Byly totiž vypluhovaný a bez posypu. Spěchal jsem, co to šlo, dokonce se saněmi i běžel a večer dorazil k Ondrovi a jeho rodině. Byl jsem značně vyčerpán, ale šťasten. Tímto děkuji Ondrovi za azyl a pohoštění a jeho ségře Vendule za dohodnutí.
