Ještěd Winter Skyrace 2017 – Ještě jdu do Ještědu

Každý literární produkt musí člověku v hlavě zrát jako zraje víno v sudu. Mé zážitky, nejen z Yukonu, se třeba nachází ve fázi burčáku, ale z toho chci mít spíše archív, a tak to ještě chvilku potrvá, než bude možno degustovat. Jsou ovšem zážitky, které v hlavě zrát nemusí, takový hroznový džusíky a tím byl i můj nedávný nektar na Ještědu.

Mam v oblibě zimní radovánky, třeba tahat sáňky zmrzlou divočinou, zkoulovat se v mínus čtyřiceti, chodit po tenkém ledě a podobné. Třeba Ještěd Winter Skyrace. O sky runningu jsem už něco slyšel a díky mým znalostem angličtiny usuzuji, že se spíše běhá směrem k obloze než k horizontu či k zemi. Na tomto závodě se běží buď k obloze anebo k zemi, párkrát jsem měl i možnost se k té zemi podívat blížeji.

Podmínky byli ideální. Byl sníh, to jsem dokázal určit, teplotu jsem pocitově určil na nulu, a tak jsem si radši oblékl bavlněné tričko mého dědy ze Sokola, aby na Ještědu mohl jsem zastavit a pokochat se bez toho, aniž bych mrzl. Trasa měřila 21 km a během ní jsme měli unikátní možnost se podívat na Ještěd 2,5krát. Hned od startu se běží pod lany lanovky na Ještěd, běh ovšem brzy střídá chůze, a i ta je velice nepříjemná.

Jsem člověk vytrvalý a trvá mi někdy i několik dní, než se rozhýbu, proto se už po pár stech metrech ocitám v nekomfortní zóně, ze které se už nedostanu. Netrvá dlouho a už cítím spálené průdušky. Ne že bych cestou potahoval ubalený konopný svitek, ale mé hluboké hrdelní nádechy studeného vzduchu činí své.

Bylo by nudné popisovat detailní průběh závodu a jak jsem se cítil. Nicméně bych vypíchl pár zážitků. Třeba jsem si z nostalgie vzal boty s hřebama co jsem měl na Yukonu. Pravda, krásně na ledu drželi, ale byli o tři čísla vetší a noha mi opuchá zhruba po pěti hodinách chůze. Takže jsem si připadal jak lachtan a nebylo kilometru kdy bych si nešlápl na kotník.

Naštěstí díky mé plavecké minulosti mam kotníky velice flexibilní a tyto kotníkové došlapy zvládám většinou bez následků. Díky botám jsem si i párkrát prostudoval strukturu sněhu. Nebo krásný zážitek, když jsme stoupali na Ještěd po kamenném poli a nahoře se dralo slunce z mlhy a oparu, nešlo se neotočit a nepokochat se. Ani se mi nechtělo dolu abych mohl zase jít nahoru.

Při posledním výstupu na Ještěd mou hlavu naprosto pohltí vizuální pravzpomínka na bílou igelitovou tašku, na níž je jednoduchou kresbou vyobrazen černý panáček s nákupní taškou a pod ním nápis „ještě jdu do Ještědu“ čili hodně bývalého obchoďáku v Liberci. Ještě jdu do Ještědu, ještě jdu do Ještědu si neustále opakuji a musím se tomu smát. Jenže v půlce Ještědu už moc nejdu a humor je fuč.

Začnou se mi klepat nožičky a sotva se plazím, občas musím i nenápadně zastavit a pustit závodníky za mnou přede mně. Dostávám opravdu solidní krizi a jsem velice rád, když se ocitnu na vrcholu Ještědu. Zde má u mě Honza Dušánek, mozek toho závodu, asi největší plus ze všech. Těch plusů je hodně, je to opravdu fajn zážitkový závod, ale to, když jsem konečně udělal poslední krok a ocitl se na vrcholu

Ještědu a zároveň na dně mě a holky na občerstvovačce se mě zeptali, jestli nechci rum, tak mi spadla brada a rozsvítili se očka. Chtěl jsem. Měl jsem velkou žízeň i hlad a byl jsem zvědav co se stane. Holky nalili do kalíšku a tím jsem záhy zahnal žízeň. Ještě větším překvapením bylo, jak lahodný rum to byl. Opravdu potěšil, jak Honza, holky tak rum.

Život je fajn a já si kloužu z Ještědu, jak pírko co zvolna padá k zemi. Cítím jak mé žíly a tepny otevřeli své brány a můj stav se lepší natolik, že kdybych neměl hlad, tak by se mi ani do cíle nechtělo. Nejradši bych za sebe zahákl saně a šel někam hodně daleko…….Ale to si nechám na jindy.