Lipno Ice Marathon 2018 – Český Yukon

Bylo období v mém životě (a jistě ještě přijde), kdy jsem byl vášnivým surfařem, přesněji windsurfařem. Byl to spíše už fanatizmus než vášeň. Ale i přesto, jsem svůj český revír omezil pouze na jezero Máchovo. Jaká to škoda. Například do naší největší vodní plochy, Lipna, jsem palec nesmočil ni jedinkrát. No a až nyní, jsem měl možnost palec smočit. A doufal jsem, že nesmočím. To proto, že je únor a po hladině ne zcela zamrzlého Lipna jsem se pohyboval po svých. Důvodem byl unikátní počin Lipno Ice Marathon.

Tento závod si mě získal už tím, že se koná v únoru, po ledě, po sněhu, a to mam rád. Navíc jak jsem posléze zjistil, tak atmosféra závodu je naprosto famózní, žádná selanka či býčí hovínka, prostě správnej Lipenskej punk. No a co ještě víc, tak zimní Lipno má svoje magické kouzlo a já jsem si připadal jako na malém českém Yukonu. Když jsem si odmyslel tu civilizaci okolo, tak jsem byl daleko na severu. Takže ještě, než jsem odstartoval, byl jsem již uspokojen.

Letos podmínky nebyly úplně yukonské, a tak část trasy vedla po ledu a část po okolních polích a lesích, protože černá voda Lipna se na nás z mnoha míst koukala a teplota byla pouhých -1°C. V životě jsem samotnej maraton neběžel, a tak jsem po startu vyběhl s tím, že až prostě nebudu moct, tak hold nebudu moct a budu muset asi zpomalit.

Naštěstí jsem tento fakt, ku mému překvapení, musel řešit až zhruba 6 km před cílem. Když jsem na čele závodu osiřel a nikdo za mnou, nikdo přede mnou, tak jsem se mohl věnovat fantazírování, to mi jde totiž hodně dobře. Takže jsem při pasážích po ledu přimhouřil oči a představil si, že běžím po Yukonu, v divočině a nikde nikdo.

Tyto představy mi dodávaly hodně energie a hlavně radosti. K tomu se přidala radost, že běžím první a byl jsem štastnej člověk. Když už to nešlo po ledu, tak terénní pasáže taky stály za to a byly velice příjemným zpestřením závodu. Organizátoři vědí, čím povzbudit na občerstvovačce, na gely a tyčinky sere bílej tesák, ale vynikající slanej vývar stačil k tomu, aby člověk byl zas člověkem.

Všechno to tak nějak klapalo až podivně lehce a bezbolestně. Takže jsem jen čekal kdy to přijde. Přišlo to celkem rychle bez varování a poslední 3 km po ledu bylo hodně bolavý a dlouhý. Naštěstí bylo na co koukat, protože okolo se proháněly jachty na ledu, a tak jsem nakonec po dvou hodinách a pětapadesáti minutách stál za cílovou bránou. Šťastnej, že už nikam nemusím a že si můžu dát pivo.

Nohy mě boleli jak čert, a to byla známka, že to byl poctivej a drsnej zimní závod, který u nás nemá obdoby. Musím vysmeknout poklonu pořadatelům za to, jak to dělají a že to dělají. A budu doufat, že v tomto duchu budou pokračovat. Pokračovat by nemohli bez dobrovolníků a záchranářů, kterým patří také obrovské díky. Stát tam několik hodin v mrazu a koukat se, jak občas někdo proběhne to chce morál.

Pokud byste si chtěli zkusit, jaký to hodně zhruba je na zimním Yukonu, tak se vydejte na Lipno na maratón. Pravda, vlci tam sice nejsou, ale divoký prase Vás taky může potrápit. Propadnout se a omrznout tam můžete stejně. A polární záři? Tu uvidíte, když zůstanete až do večera a poveselíte se na after party. Pak už jen stačí vyjít ven a kochat se a nasávat ten mrazivej Lipenskej vzduch.

No a jestli si můžu na příště něco přát, tak alespoň -20 °C, pak to bude dokonalé.

Díky