Salomon Ještěd 24 Winter – Čím jsi se zkazil, tím se spravíš?
Sprav se tím, čím jsi se zkazil. Známá rada zkušených píčů, či chcete-li pijáků, při těžkých ránech, po bouřlivých večerech. Na to, abych tuto skvělou radu otestoval v praxi, jsem nikdy neměl žaludek a ani odvahu. A tak mě napadlo, zdali by se toto lidové moudro, dalo aplikovat i v jiném odvětví. Přesněji v tom sportovním.
Jelikož jsem se vrátil z anglického Montane Spine race značně zničený, tak mě napadlo, se právě spravit tím, čím jsem se zkazil. Z okna jsem koukal na Ještěd a najednou mi přišla zpráva od pana Ředitele, Honzy Dušánka, v níž byla pozvánka na Ještěd 24 Winter. To číslo na konci názvu je docela důležité. Vyjadřuje totiž to, že to bude dlouhý. Tím nemyslím 24km, ale 24 hodin na 11 km dlouhém okruhu přes Ještěd. Inu vše je jak má být a tudíž jsem neváhal ani chvilku.
Od dotyku cílové zdi na Spine race neuplynul ještě ani měsíc a celou tu dobu jsem se chystal umýt si anglické bahno z bot. To se mi nepovedlo a díky tomu mám unikátní šanci spojit anglické bahno s tím ještědským. Sic únavu už necítím, ale chodidlům se zpět do bot nechce. Poznávacím znamením je, že se teprve svlékají z kůže a prsty se zbavují svých nehtů. Ale co nadělají, velím tady já, a tak se stalo, že v čase sobotního oběda jsem stál na startu prvního ročníku tohoto unikátního závodu.
Můj plán byl jasný, začít pomalu, ale jistě, nezdržovat se v depu, a tak vydržet až do cíle. Takto jsem si to spočítal, že můžu být buď relativně v předu anebo relativně i tam v zad(k)u. Abych v to nebyl sám, tak jsem hodil rukavici Matějovi, mému parťákovi a ten ji dle očekávání zvedl, dal na ruku a teď stojí vedle na startovní čáře.
Hned od startu se nikdo nedrží mého plánu a spěchá se. Spěchám tedy taky, ale když si po necelé hodině uvědomím, že mě těch hodin čeká ještě dvacet tři, tak se uklidním, zpomalím a začnu se držet svého plánu. Okruhy jsou naštěstí pestré, zábavné a náročné čili netrpím nudou, což by byl rychlý konec.
Tři kola kroužím bez zastávky. Ale tělo, ještě v čerstvé paměti anglické bolesti, si začíná hlavě stěžovat, jestli to má zapotřebí. Jestli by nebylo lepší zastavit a dát si třeba pivo. Zrovna se nacházím po boku Matěje, a tak po třetím kole zastavujeme a dáváme si krátkou svačinu a kávu. V duchu si říkám, že dám ještě jedno kolo a pak se uvidí.
Výstup na Ještěd mi dělá dobře, ale běh z kopce dolu, mi už dobře nedělá, ba naopak. Takže čtvrtý kolo nic moc, ale dám ještě teda pátý a pak uvidím. V pátým chytnu slinu, a tak se pouštím rovnou do šestýho. A ejhle, v puse mi vyschne a slina nikde. Při seběhu z Plání začnou stávkovat kolena a všeobecně mi tělo jasně dává najevo, že takhle chlapečku teda ne. Slibuji si, že dokončím šestý kolo a nechám toho.
Znaveně usedám v občerstvovacím stanu, kde vládne neskutečně pozitivní nálada, tancuje se a rozjíždí se velká párty. Když si jdu pro občerstvení, tak mě odchytí pan Ředitel a zeptá se mě, jestli jdu do dalšího kola. Určitě nechci jít do dalšího kola, ale vypadne ze mě, že samozřejmě, A tak směřuji opět vzhůru k Ještědu. Kochám se nočním osvětlením Ještědu a svítícím Libercem pode mnou.
Spěchat už nikam nemusím a ani nemůžu. Nejen, že chodím do kopce, ale už i z kopce. Dá se říci, že to je taková večerní bolavá procházka. Mám jasno, dojdu do cíle a tam končím. Jenže když tam dojdu, tak se otáčím do dalšího kola a pokračuji dál. Vůbec se nechápu, ale zřejmě se potřebuji opravdu utvrdit v tom, že už je čas skončit. A to si během osmého kola opravdu potvrzuji. Padá na mě solidní fyzická krize a už se jen loudám.
Mám opět jasno a doufám, že se nestane zase nějaký nedorozumění a já se otočím do dalšího kola. Ve stanu to opět jede z vesela a tak si sedám a sleduji dění okolo. Dávám si bacha, aby mě zase neodchytl Honza a poslal mě otázkou do dalšího kola. A abych měl úplně jasno, tak si dávám pivo, u kterého vše promyslím. Pivo se přesunulo do nohou a tam zůstalo. Když se pokusím vstát, je to jasných osm kol čili 84 km a s tím již budu spokojen.
Abych nekulhal, tak si dám ještě jedno, ale kolena a nohy mě bolí tak, že stejně pajdám jak stoletý stařík. To je na tomhle závodě nejtěžší část – přijít do stanu a zase vyrazit do dalšího kola. Vždyť je v tom stanu teplo, veselo, slyšíte, jak vás volá pípa, kávovar bublá, sedět je skvělá aktivita a domu do postele to máte 15min autem….
Velká poklona patří ovšem Matějovi Jakoubkovi za jeho neskutečný výkon 13ti kol (137 km) bez předchozích zkušeností s takovouhle vzdáleností. Holt zaslouží složit hold jak za výkon, tak i za veselou společnost při závodě. Taktéž velká gratulace mému týmovému kolegovi Tomášovi Štverákovi, který nekompromisně vyhrál se svými uběhnutými 160ti km.
No, a hlavně největší poklona patří Honzovi a jeho týmu za to, s jakou vervou a energií do prvního ročníku vkročili, a jistě se jim podařilo založit další kultovní závod na Ještědu.
A kdyby vás zajímalo, jestli platí ve sportu rčení „Sprav se čím ses zkazil“ tak vězte, že neplatí.
Díky a má poklona