Winterman 2020 – Biče pletení

Utichla pípa. Utichl chlaďák. Utichl turisty ruch. Utichlo jezero. Jen náš druhorozený syn, hlasitý Vojtěch, neutichl. Motivací k naší trpělivosti měla být vidina volného večera a noci bez dětí, téměř po třech letech. Ta vidina nastala a my jsme s Hosťou odevzdali děti babičkám a dědovi, za což jim patří neskonalé díky, a co nejrychleji se vzdálili tam, kde Labe spolkne Ploučnici, Děčín.

Celkem logicky by člověk tuto bezdětnou situaci využil k příjemným, společenským, večerním a posléze i nočním aktivitám. Ale jelikož naše myšlení logiku často postrádá , tak tomu samozřejmě tak nebylo a my jsme situaci využili k časté návštěvě toalety v důsledku nervozity z nadcházejícího závodu a k přípravám na něj.

Tím závodem byl, dá se říci, že již tradičně, Winterman. Dlouhý a náročný triatlon, jenž vás sveze 9km tokem Labe, 180km po silničkách Českého Švýcarska a Lužických hor a nakonec 42km běhu s krásnými výhledy na a posléze i z Ještědu. 

Kdysi jsem byl celkem slušný pletař a dokázal jsem často uplést kvalitní bič z hovna. A letos jsem měl skvělou příležitost si vyzkoušet, jestli toto řemeslo stále ovládám či nikoliv. Materiálu k práci jsem měl nasbíráno dost. Od března do srpna jsem totiž dělal hovno. Bylo ho tolik, že jsem sám sobě smrděl a potřeboval jsem se trochu navonět. Voňavou motivací se stal právě Winterman.

Na přípravu jsem měl tedy krásných šest týdnů. Absolvoval jsem tréninkový rychlokurz a tím jsem započal polovědecký výzkum, zda-li je nutné trénovat celou sezónu, či stačí rychlokurz. V číslech by se to dalo popsat tak, že za letošní triatlonovou sezónu jsem na kole najezdil 1600km, naběhal 250km a v jezeře se spíše koupal než plaval. Nabyl jsem důležitého pocitu, že bych mohl mít formu a byl jsem nesmírně zvědav, jak daleko čí blízko je realita od pocitu. Ale dost úvah.

Nervozitu v předvečer závodu nám setřáslo pár piv a společná večeře v hospodě. Před spaním jsme si ještě museli dát „šláftrunk“ jelikož v jedenáct večer si nařizovat budíka na dvě ráno není zcela povzbudivé. Nejsem si jist, zda-li 2:00 se dá nazývat ránem, ale vstali jsme. Když jsem vyšel ven, obloha byla jasná a dým od mých úst naznačoval, že letos tento závod dosáhne svého jména.

Teplota byla 2°C. Sjeli jsme k Labi, kola uložili do depa a vyrazili 9km před Děčín, aby nás tam mohli poslat s proudem Labe zase zpět. Sebou jsme měli hvězdný podpůrný tým a tak jsme se nemuseli bát vlka nic. Můj otec mým supportem, Jakoubkův Matěj s jeho Terkou supportem Hosti.

Stojíme na startovní plošině, pod námi divoce teče černá voda a z ní se zdvihá kouř mizící ve tmě. Všudypřítomná mlha dodává všemu tajemnou atmosféru. Je pět hodin ráno, a kdyby nezazněl startovní výstřel, tak mě tam nikdo skočit nedonutí. Ale skočil jsem a ponořil se do zvláštního, černého, vodního světa, kde jste malým pánem. Labe mě obejmulo svou vodní masou jako krajta svou oběť a už jsem se vezl ku Děčínu.

Venku zima nemilá, a tak měla většina závodníků respekt ze studené vody. Tím, že venku byly stupně dva a voda měla stupňů čtrnáct, tak to bylo milé a snad i hřejivé, alespoň na srdci, překvapení. Před prvním plavcem vždy jede kajakář, a tak jsem ho hned vyhledal a pověsil se za něj, abych se nemusel starat o navigaci. Zdá se mi, že občas jede mimo, ale je mi jasný, že on je ten, kdo tady vidí a zná řeku, já jsem jen objekt v rukách toku řeky. Vypadá to, že mám klid.

Okolo mě jen mlha a tma, ale stejně jako loni se brzy vedle mě zjeví blikačka a k ní náležící plavec. Ten obsadil mou pozici za kajakem a já začal panikařit, že budu opuštěn. Potácet se tmavou mlhou a vyvrhovat se na labské mělčiny se mi nechtělo. Naštěstí jsem se mu pověsil do nohou, což znamená, že jsem mu nohy nedržel, ale za nimi plaval a v nich si celkem pohodlně plynul.

Občas do mě strčil z boku proud, občas jsem musel zabrat, aby mi neujeli, ale jinak to byla poklidná a tichá plavba. Rychlost míjení plechových říčních bójí byla zběsilá. Za necelou hodinku jsme podplavali první děčínský most, druhý a bylo na čase vystupovat. Labe mi udělalo vstřícnost a vyplivlo mě na břeh jako prvního. Nedlouho za mnou se začali vynořovat i hlavní favoriti závodu.

Jelikož venkovní teplota se během plavání nepohla, tak nebyl čas na hrdinský činy a důkladně jsem se v depu oblékl. Myslel jsem si, že jsem otužilej, ale omyl. Když mě po prvních patnácti kilometrech předjížděl budoucí vítěz závodu, David Jílek v kraťasech, tak jsem se otřásl. Tma, mlha, mokré silnice a zima dělali cyklistiku celkem zajímavou. Obzvláště ve sjezdech to bylo občas na slepo. Nějakou dobu jsem plápolal za Davidem, ale plápolání není zrovna efektivní styl šlapání, a tak jsem se s příchodem světla začal věnovat svému tempu a stylu.

Čekal jsem, že s východem slunce, které vyšlo bez mého vědomí v mlze, se zvedne i teplota, ale bylo tomu přesně naopak. Důkazem byl řidič škrábající okénko svého vozu od námrazy. I já jsem si oškrábal tachometr, abych zjistil, že je půl stupně. Také jsem čekal, že se zvedne mlha, ale místy byla tak hustá, že by si o ni Rákosníček ztupil nůž. Jenom slunce tu a tam dokázalo mlhu propíchnout. Cesta díky své pestrosti celkem ubíhala a mě postupně předjížděli ostatní závodníci.

Taková klasika. Zima a příjem tekutin si vyžádali svou daň a já musel chca nechca, spíše tedy chca, na malou. A jelikož jsem se blížil k místu, kde jsem konal potřebu minulý rok za jízdy, tak jsem si počkal až tam dojedu a svůj čin zopakuji. Zaujmul jsem pozici, vyhrul kalhoty a nic. Zaboha jsem se nemohl vyčůrat ač jsem měl plnej močák. Pořád jezdilo proti nějaký auto a já jsem si vytvořil psychický blok. Tzv. syndrom vedle Vás močícího či jen stojícího člověka.

Nevadí, nechám to na další kopec dolu. Když za delší dobu přišel, tak se situace opakovala, a tak jsem se naštval, prudce zabrzdil a normálně vykonal potřebu jako člověk. Hned mi bylo do zpěvu. Jenže jsem nedokončil ani první písničku a ze zpěvu byl řev. Ze silnice mě vytlačil do křižovatky najíždějící občan, který mě neviděl.

Dost se podivil, když jsem bojujíc o rovnováhu ve škarpě praštil z boku do auta a zařval na něj. Ihned zastavil a začal nepříčetně nadávat. Vrátil jsem se na silnici a nechal jsem ho řvát. Je možný, že řval kvůli mému zpěvu, který byl již zakázaný. Ale spíš řval kvůli svému egu, které odpovídalo jeho vozidlu typu RAM. Do toho se přeci nebouchá a má všude přednost.

Díky vyplavenému adrenalinu se mi jelo celkem dobře, a tak nějak jsem v tomto stavu přečkal až na Malevil, kde bylo druhé depo. Tam se vždy těším, protože zde můžu oficiálně sesednou z kola a běžet, což je pro mě příjemnější aktivita. Vybíhám na čtvrtém místě a mám pocit, že běžím svižně. Pocit sice ne vždy odpovídá opravdovému tempu, ale nebudu si kazit náladu.

Po osmi kilometrech se ke mě opět přidá můj brácha a dělá mi běžecký doprovod až do cíle. Vypadalo to, že cestou pokecáme a v klidu si doběhneme na Ještěd, jenže zezadu se začali dotahovat ostatní závodníci a ty nás honili jak nadmutý kozy. Ne nadarmo se toto rčí. Aby se koza vyprděla, musí se pořád udržovat v běhu a to platilo i pro mě. Musel jsem spěchat a brácha mě musel verbálně bičovat.

Takhle jsem si to nepředstavoval. Bolí to a nemám z toho požitek. Brácha mě motivuje, že pod Ještěd to je závod a musí se makat, pak už je to jenom o vůli. Poslouchám jeho rady a snažím se vypadat, že běžím rychle. Zřejmě to zabralo, protože jsme si malý náskok udrželi. Výběh na Ještěd už je pouze o trpělivosti, protože je nekonečně dlouhej. Opět se nemůžu dočkat, až na poslední kilometr závodu odbočíme z asfaltu do terénu a já budu moc konečně jít a ne běžet.

Běžecky se k nám na tento úsek připojil i táta a společně to přes vrchol Ještědu dotáhneme do cíle. V cíli mám velkou radost z toho, že už nemusím, ale žádný velký emoce nemám. Jediný po čem toužím je si sednout. Emoce se dostaví až když jedeme zafandit Hostě na trať. Když pak doběhne zničená, ale s úsměvem do cíle, zúží se mi na chvilku hrdlo a jsem na ní nesmírně hrdý a pyšný. Mám z toho větší radost než ze svého doběhu.

A jejím doběhem se naplnila skutečná podstata Wintermana, víc než závod to je společné sdílení intenzivních zážitků se svými nejbližšími. No a tak jsme si užili naše volno. A neužili jsme si ho sami. Obrovské díky patří tátovi, že opět přistoupil na to, dělat mi support, což je daleko horší než závodit. Mýmu bráchovi za mentální bič a doprovod. Matějovi a Terce za luxusní péči o mou ženu, za velice milou společnost a za hopsakoule.

A hlavně to největší dík patří pořadatelům Láďovi a Denče , že se nebáli vlka nic a zajistili nám zábavu na celou neděli. Hluboká poklona všem dobrovolníkům, kteří kvůli naší zábavě stáli i devět hodin v zimě na jednom místě a ještě se u toho smáli. Tak zas příští rok se všemi na viděnou.

Sdílejte

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *