JiBe JaHa – Pochod za tchýní 400 km – Vol.2 Orlické hory

JiBe JaHa – Náchod, střecha nad hlavou a teplo, téměř idylka. Tu narušilo pouze to, že jsem se ve dvě ráno probudil s ohromnou bolestí v chodidle. Předpokládám, že se do mě zakousl nějaký zánět. Dostanu z toho zimnici a není mi vůbec dobře. Východiskem se zdá býti pouze kouzelný prášek proti bolesti, což dělám velice nerad. Nemůžu si ani stoupnout, takže po kolenou se doplazím k tašce, kde se tento chemický přípravek nachází. Polknu a čekám. Za půl hodiny se dostaví kýžený účinek a já ještě půl hodiny pospím.

Když se ve tři probudím, jsem rozbitej jak cikánský hračky. Vyrážím brzy a venkovní, na českou kotlinu silný mrazík mě dokonale probouzí. Propletu se předměstím Náchoda a směřuji ke státní hranici s Polskem, abych si lehce zkrátil cestu. Hranici opět s radostí překročím, neb mám pocit, že jsem na dovolený v zahraničí. Když začne svítat, tak opět z dovolené přijdu domu, kde mě v pohraniční vesničce Česká Čermná potěší vietnamská obchodnice s otevřenými potravinami. Hladový nakupuji co mi padne pod ruku a vše rovnou konzumuji na autobusové zastávce.

Musím hltat, protože zima je velká a jídla hodně. Pak musím opět opustit plánovanou trasu, protože vede po silnici bez sněhu. Opráším tedy své orientační znalosti a beru to přes zasněžená pole. A není to vůbec špatné, po polích to je sice pomalé, ale má to svoje kouzlo, volnost pohybu a panenská cesta. Když se blížím opět ke státní hranici, tak se spontánně rozhodnu znovu vycestovat do Polska. Když jsem zjistil, že polská pole jsou stejná jako ty česká, tak se vracím na rodnou hroudu do Deštného v Orlických horách.

Orlické hory – Jelikož mám vidinu upravených stop, tak chvátám vzhůru na hřebeny Orlických. Chvílemi to vypadá, že by mohlo i Slunce vykouknout, a tak je vše pozitivní. Trochu mě překvapí, jak dlouhé je stoupání na hřebeny, ale to je spíše způsobeno mým pomalým postupem. Ten postupně zpomaluje i začínající sněžení. Čím výše tím hustěji. Konečně jsem na hřebenech, ale vidět je na pár metrů a sněží tak intenzivně, že vůbec nemám tušení, jak vypadá okolní krajina. Cestou potkávám pár nadšenců, kteří si proráží stopu jako já.

Podle předpovědi, by mělo být polojasno. Ale já mám pocit, že to je jako když si prdnete do péřovky a táhnete to za sebou ještě půl hodiny. Sněžení si sebou táhnu už od Krkonoš. Po poledni se dostanu k jedinému otevřenému okénku v Orlických horách – Masarykova chata. Jenže fouká jak blázen, sněží a je zima. A dej si v tom venku na pohodu občerstvení. Naštěstí jsou provozovatelé rozumní a hostům zpřístupnili přístřešek, kde alespoň nesněží a nefouká. Automaticky si dávám pivo, guláš, polívku a kávu. Pak předstírám, že si pod stolem čtu mobil, ale poklimbávám. Když se do mě dá serióznější zima, tak vyrážím dál.

Sunu se po hřebeni a jelikož zbytečně důsledně dodržuji trasu tak to je místy dost hluboké. Světlo dne pomalu mizí a začíná se vkrádat noc. Naštěstí přestalo sněžit a silný vítr dokonce rozfoukal oblačnost. Podle mapy je jasný, že v Orlických horách není moc přístřešků, kde složit hlavu. Pravda, v jejich jižní části je spousty bunkrů, ale do nich bych si lehl jen v krajní nouzi. Nevím proč, ale mocný beton, úzké průhledy a zvláštní atmosféra na mě nepůsobí dobře.

Poslední možnost mám na Pěticestí, kde je bufet Horské služby. Když tam dorazím, tak zrovna bufet zamykají a odjíždí. Člen Horské služby se poptá na mé plány a popřeje mi dobrou a mrazivou noc. Už je tma a nechce se mi vyrážet dál a tak zabivakuji před bufetem. Jenže zde vítr skučí a je -17°C. Problém je, že jsem se cestou dost zpotil a ihned se do mě dá zima. Jedno je mi jasný, tady spát nebudu. Zase balím a zvažuji co dál. Když půjdu dál po trase, tak skončím někde v lese v podobný situaci. Kouknu na mapu a vidím, že pár kilometrů odsud je v Říčkách stanice Horské služby.

Začnu žhavit své známe co pracují v Jizerkách a v Krkonoších na Horský. Nakonec musím zazvonit a vysvětlit to, že se mi nechce spát venku. Strašně nerad někoho o něco žádám, takže ono zazvonění už pro mě znamenalo velkou odvahu a touhu spát opět v teple. Bylo to úplně v pohodě a bylo to velice příjemné. Usušil jsem si věci, dal řeč s těmi co sloužili a šel si opět na pár hodin lehnout. Po čtvrté ráno vyrážím a jsem rád, že jsem takto zvolil. Začne svítat a já se dostávám do jižní části Orlických, který jsou prošpikovaný pevnostmi a bunkry, jejich tu spousty.

Cesta je příjemně houpavá, spíše z kopce. Jsou to úplně jiný Orlický než ty severní. Cesta je často projetá od lesáků a tak to docela i odsýpá. Když překročím Divokou Orlici, tak se trošku ztratím, ale opět se najdu a tím opustím Orlické hory. Opět se motám po polích a silničkách a hledám ideální cestu k Jeseníkům. Slunce se rozhodlo, že mi dnes bude nápomocno a tak mi krásně svítí na cestu.