Winterman 2021

Winterman, už to tak vypadá, že během zimního psaní mé knihy jsem se zřejmě vypsal z podoby, jelikož zjišťuji, že poslední zápis v mém virtuálním zápisníku, je datován koncem února. A co víc, zjišťuji, že dokonce chybí závěrečná textová část mého pochodu za tchýní JIBE JAHA, který jest kdesi rozepsán. Inu což, vinit virus výpadkem komunikace nebudu a pokárám raději sebe.

Po návratu od tchýně, se do té doby poklidný život začal míhat před očima a hle, byl tu podzim. Ani si nejsem jist, zda-li léto proběhlo či nikoliv. Z jara totiž opět nadechla se pípa, i já zadržel dech, držel a když už rudl jsem a chtělo se mi kakat, musel jsem ho držet dál. Nerad si ovšem razítkuju trenky, a tak jsem to zadržel až do kýženého vydechnutí na konci září.

Hosťa, má žena, na tom byla ještě hůře a nechci si představit následky, kdyby sezóna trvala ještě o pár týdnů déle. Naštěstí často kvalitní pomocná ruka našich kamarádů za pípou nám dodávala kyslíku. Konec sezóny za pípou většinou znamená začátek sezóny tělesných i jiných radovánek. Ty začínají téměř již tradičně zážitkovým a dlouhým triatlonem Winterman.

Zatím vždy po dokončení tohoto podniku, se zapřisáhnu, že příští rok kvalitně natrénuji a budu jako první, kdo zří do kraje z Ještědu. A zatím vždy jsem svou přísahu nezvládl v realitu proměnit. Letos jsem se tedy alespoň pokusil držet tvrzení, že závod je nejlepší trénink a zároveň vyvracet tvrzení, že tam kde nic není, není ani co brát.

Pravda jest, že třeba během Čertovského ultratrailu, překrásného a nelehkého závodu na 66km, jsem často otevíral mé truhly fyzických fondů z dob minulých a divil se, že v nich nemohu nic najít. Na druhou stranu se mi zase podařilo získat nějakou tu medaili z MČR v terénním triatlonu a dokonce i na silnici, v triatlonu prostředním.

To je ten triatlon, co není ani dlouhej, ani krátkej, odborníci mu říkají poloviční. Vzal jsem na sebe i úlohu jelita v elitě na mistrovstvích Evropy v terénním triatlonu. Na tom německém jsem důstojně dokončil a na tom italském jsem v neštěstí naštěstí dokončil. Ve sjezdech jsem se totiž řídil heslem „Gravitace netíží“, ale čtyřikrát si mě mrcha přitáhla.

Z Itálie jsem si tedy přivezl i suvenýry v podobě modřin, odřenin a parádního brandingu na noze od brzdového kotouče. A najednou tu byl předvečer Wintermana. V nohách za letošní sezónu zhruba 1700km na kole, pár stovek na běhu a pár desítek ve vodě.  V rukách čtyři koncerty s Divokým Astma. No a v sobě dvě piva a něco prosecca z radosti povolební. Připraven jako vždy.

Nejsou ani tři hodiny ráno, ležím pod vyhřátou peřinou, venku je -2°C a už jen z představy, že za nedlouho budu muset skákat do Labe, se mi nedělá volno. Oškrábeme s pan tátou auto od námrazy a pod jasnou noční oblohou vyrážíme vstříc novým zážitkům. Scéna na místě startu je jak z hodně dobrý severský kriminálky. Tmavý Labe utíká kamsi do husté mlhy a zběsile se z něj kouří, protože jeho teplota mnohonásobně přesahuje teplotu vzduchu.

Před startem bych tomu nevěřil, ale voda se svými 14°C se stala nejteplejší část závodu. V půl šestý ráno své tělo svěřuji tomuto toku a svůj život v něm svěřuji do pádla kajakáře přede mnou, kterého bezmezně následuji a za žádnou cenu se ho nehodlám pustit. Tím nechci říct, že jsem se ho držel za loď, ale plavat za ním byla jediná cesta přes tajuplný Rákosníčkův svět.

Mlha byla tak hustá, že kdyby ji měl krájet, tak si chudák zničí nožík. Byla dokonce tak hustá, že čluny záchranářů a policie nemohly poslední 3km projet a tím pádem označit říční bóje blikačkami. Bylo ticho, pode mnou tmavě černý podvodní svět a přede mnou v mlze červeně blikající světýlko kajakáře. Jeho parfém mlha přitlačila k hladině a ta vůně mě doprovázela skoro celou devítikilometrovou  plavbu.

Všechno, ta tma, mlha, ticho, bludný kajakář, má něco do sebe a danou atmosféru jsem se už naučil mít rád. Nijak zvlášť se neženu a společnost mi dělá Pavel Mužíček, se kterým se ve vodě i na suchu potkáváme již od žákovských let. Nemám vůbec tušení jakým směrem plavu a v jaké části řeky jsem.

Bohužel ani kajakář na tom není o moc lépe. Když jednou zvednu hlavu, tak těsně míjí bójku, která se zničehonic vynořila z mlhy a i já mám co dělat, abych ji neobejmul. Pak zase najednou mění směr a úplně svůj kajak otáčí směr nazpátek. Oba dva s Pavlem ho následujeme a zastavujeme, aby jsme zjistili, že nás omylem zavedl ke břehu.

Ale vůbec se na něj nezlobím, protože vidí stejný kulový co my a ještě má zodpovědnost jako kapitán. Letos Labe neteče svým tempem a tak to trvá přes hodinu než se z mlhy vynoří světla Děčína. Voda mě docela zahřála, a tak mi ani při převlíkání v depu nepřijde, že je stále pod nulou, ale oblékám se dle teploty vzduchu a vyrážím na cyklo výlet.

Cyklistika se táhne krásně, ale dlouho (180km), takže je již tradicí, že to netrvá právě dlouho a započnu své cyklistické propadání. Letos má pozice v čele trvá překvapivě déle než je zvykem, a tak si to užívám.  Možná to je tím, že poprvé v životě sedlám kozu, kterou mi zapůjčil kamarád Zdenda, za což mu velice děkuji.

Pro neznalé cyklistické terminologie se nejedná o zvíře, ale o takový vesmírný nepohodlný kolo, z kterýho se blbě kochá, bolej vás záda, za krkem a nebrzdí to. Ale zase jede rychle, no. Možná to je ale taky tím, že v údolích je pořádná kosa, prý až -5°C, což by podle obsahu ledové tříšti v bidónu odpovídalo. A to mě celkem vyhovuje. Když začne vylézat slunce, tak je to romantika jak blázen. Namrzlé louky, opary a barevná obloha.

Romantika končí zhruba na šedesátým kilometru, kdy mi dojdou síly a najedou to nejede. Trochu brzy, pomyslím si. Nemám z toho radost a nemám radost ani z toho, že nejsem zdaleka ani v půlce. Následujících 50km mě ta koza vůbec neposlouchá. Naštěstí se blíží tátova záchytná občerstvovací stanice, já potřebuji čůrat a tak zastavuji. V klidu jako člověk vykonám potřebu, vezmu si housku a pokračuji dále.

A to pomohlo, prostě jsem potřeboval zastavit.  Netrvá to dlouho a zase mám pocit, že jedu na kole. Dobrý pocit naruší až průjezd lesem, kde se lesák zatloukající klíny do podříznutého stromu, zrovna chystá položit tři stromy najednou. Hned vedle silnice. Jelikož to bylo kousek za zatáčkou, tak jsem jel sice pomalu, ale jeho jsem si všiml, až když jsem kolem něj projížděl.

On si u toho ťukal na čelo, že jsem debil nezastavil. To mě dost vytočilo. Jako kdybych byl jasnovidec. Přitom stačilo, aby jeho kolega si vzal vestu a šel si tam stoupnout, či pitomej trojúhelník. Tenhle způsob těžební arogance a bezohlednosti vůči návštěvníku lesa je děsivej. Posílen adrenalinem se opět setkávám s Pavlem, který mi ujel v průběhu mé krize.

Do kopce dáme občas řeč a z kopce mi vždy ujede, protože to umí a mě hlavně děsí představa, že bych zapůjčené kolo v zatáčce položil a tím se zadlužil na několik let. Spolu to doklepeme až na ranč Malevil, kde se nesmírně rád postavím na dvě nohy a uvedu své tělo do vzpřímené polohy. Oživení na běh mi dodává přítomná rodina a děti.

Společnost mi tradičně dělá můj brácha, kterej už to má naučený a přesně ví jak ze mě vymáčknout i to co tam není. Začátek běhu klame a je jednoduché to přepálit, proto běžíme rozumně, aby mi nedošlo. Došlo mi, nepomohl ani rozum. Překvapivě dostávám hlaďáka a nohy táhnu jak smrad. Z polohy vzpřímené se opět ohýbám do polohy hrbaté a musí to být hrozný pohled.

Na 10km musím zastavit a najíst se. Jsem oprávněně urgován ať alespoň jdu, ale jediný co v danou chvíli chci, je zastavit a jíst. Když poobědvám, tak se téměř okamžitě situace zlepšuje. Toho se hned chytá brácha a začne jeho dril. Jsem zatím na třetím místě a to by mělo být udržitelný, podle ztráty v depu, v pohodě. Jsem rád, že se nemusím extra hnát.

Jenže jen do té doby, než táta zahlásí, že za námi někdo běží a má něco přes dvě minuty ztrátu. To mě vůbec nepotěšilo, ba naopak. Fakt, že musím zase spěchat a bojovat o pozice, bolel už teď. Brácha zadal pokyn, že následujících 10km poběžíme co to půjde a pak už to nějak dojdem. Úkol splněn a vybičoval mě k solidnímu běhu. Jenže pak se úkol znovu opakoval a já si nedovolil bratrovi odmlouvat.

Tímto stylem jsme se dostali až pod stoupání na Ještěd. Naštěstí tátova informace, že máme asi devět minut náskok, byla velice povzbudivá. Brácha je poctivej a i přesto mě bičuje a motivuje, aby to byl stále alespoň běh. A  tak stihnu dostat ještě jednoho hlaďáka, což už vůbec nechápu a motajíce se musím na malou chvilku zastavit.

Už se nemůžu dočkat na poslední kilometr, kdy budu moct oficiálně a s klidným svědomím jít pěšky. Po boku táty, mého každoročního supporta, sestupuji z Ještědu a už je mi dobře, protože vím, že to už za dobře dopadne. V cílové rovince se k nám přidají nejen moje, ale i bratrovy děti, Hosťa a jako Homolkovi dobíháme do cíle. Letos to bolelo náramně a já si zase mohu slíbit, že příští rok přijedu připraven. Snad ne jako vždy.

Děkuji mé ženě, která tak chtěla závodit, ale tělo jí to znemožnilo, za její podporu a těším se, že příští rok nebudu jedinej Francke na startu. Děkuji tátovi za support, který má už profesionálně naučen a teoretická příprava nám zabrala zhruba tři minuty. Poklona mému bratrovi za neskutečnou psychickou podporu na běhu. A v neposlední řadě neskonalé díky těm co za tím stojí a všem jejich dobrovolníkům, protože tohle pořádat nechceš.

Teď už ovšem končí sranda a pomalu jde do tuhého, protože Iditarod 1000mil se blíží a tam jet připraven jako vždy rozhodně nechci…..

Sdílejte

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *