Winterman 2019

Když jsem se týden před startem Wintermana potuloval po krkonošských hřebenech, zastavil jsem u pramene Labe, a vyčůral se do něj. U toho jsem žasl nad tím, jak malý potůček, se při sestupu z kopců, promění v mohutnou řeku, a za necelých 1100 km doteče do Severního moře. Teď nad tím potůčkem, co se proměnil v řeku, stojím, je minuta do startu a mě napadá, jestli ty moje čůránky jsou už v moři nebo pode mnou.

Černá hladina Labe rychle spěchá směrem k Děčínu a za pár desítek vteřin už mě spolkne a ponese s sebou. Je 5:30 ráno a první lajna závodníků letí po odrazu z pontonu vzduchem, než jim vyrazí dech dvanácti stupňová voda Labe. Myslel jsem, že skočím šipku, ale ponořit nejprve hlavu do chladných vod se mi zdá nerozumné a tak skáču na jistotu po nohách. Odstartoval pátý ročník extrémního triatlonu Winterman. 

Do Děčína, kde je depo, to je zhruba 9 km po proudu. Voda teče mocně, a tak to není rychlost plavecká, ale téměř běžecká. Poučen z minula vím, že nesmím ztratit kajak, který jede před prvním plavcem. Hned od startu se za něj pověsím a nemusím řešit ideální proud a říční plechové bójky, do kterých to v této rychlosti napálit je nepříjemný, řekl bych až šokující, zážitek.

Ujímám se tedy vedení, a nastává tmavá plavba Labem. Tma zbystřuje smysly a mě zrovna zbystřuje ten čichový, takže cítím vyprané prádlo kajakáře mísící se s pachem odpadních vod. Loni voda netekla a plavba to byla nekonečná. Nyní, když míjím bóji, tak ji vidím na jeden nádech a pak zmizí v černu.

Plavu si v domnění, že mám již dostatečný náskok na soupeře, když v tom mě vyděsí zcela nečekaně červená blikačka plavající podél mně. Nebyla to jen blikačka, ale patřil k ní i člověk, závodník. To mě rozhodilo, páč jsem si začal myslet, že plavu pomalu a moji hůře plavající kamarádi, mě dohnali.

Panicky zrychluji a zase se ujímám místa za kajakem. Ale nemohu ho setřást, a když se konečně objeví světla Děčína, tak ztrácím své místo a kajak se mi vzdaluje. Naštěstí podplaváváme první most a to znamená, že jsme již blízko depu. Zkouším plavat co nejdéle v proudu a riskuji, že mě proud nepustí včas ku břehu, což by znamenalo kompletní nechtěnou prohlídku Děčína z hladiny Labe.

Nicméně Labe mi dá zelenou a nechá mě vystoupit. V depu zjišťuji, že onen plavec byl ze štafety a tudíž se nemusím nervovat. Jenže neuplynula ani minuta a nervovat jsem se začal. Zaprvé se z vody se vynořili největší favoriti a zadruhé jsem zřejmě zapomněl, jak se to v depu dělá s klidnou hlavou.

Stále za tmy, vyrážím na svém bicyklu vstříc stoosmdesáti náročným, ale krásným kilometrům. Tma se pomalu loučí a vedle mě se v šeru zdvihají skály Českého Švýcarska. Zadumaně točím nohama, najedu si do zatáčky se sklopenou hlavou, a když ji zvednu, hle statný jelen přede mnou. Vše se najednou zpomalilo. Stál tam, koukal na mě a ani se nehnul. Brzdil jsem a čekal jsem, na kterou stranu odskočí.

Ale on stál a koukal na mě. Jako by mi říkal “Dávám ti šanci ukončit tvou budoucí bolest o mé tělo” . Mě se ale končit nechtělo, a tak jsem ho začal objíždět. “Jak myslíš” určitě si myslel a volným krokem se zdviženou hlavou odešel ze silnice. Zhruba po hodině jízdy mě dojede Petr Vabroušek. Chvilku za ním plápolám a snažím se akceptovat jeho tempo.

Jenže při tom snažení začnu potřebovat na malou. Přede mnou je ještě dost kilometrů a nechce se mi činit potřebu dle vzoru mého jeden a půl ročního syna. Za chvilku nás dojede David Jílek a já už to nevydržím. Nastupuji do kopce, abych chlapcům ujel a mohl se posléze vyčůrat, než mě dojedou. Trvalo mi to dlouho a kluky už jsem neviděl.

Nastala samojízda. Moc mi to nechutná a pořád doufám, že z toho hovínka ten bič upletu. Ale cyklisti ví, že z ani ne tří tisíc najetých, kilometrů za celou sezónu, se plést nedá. Oproti loňsku se snažím nezastavovat na občerstvení. To, mi zkušeně podává můj táta v roli mého supporta. Trasa je nádherná, slunce svítí, a tak je čas se i místy kochat a narovnat si záda. Konečně mám za sebou stovku kilometrů.

Důsledek nezastavování a důsledného pitného režimu, je opět další várka v mém měchýři. Zastavovat už nebudu a čekám až pojedu z kopce dolu. Vyhrnuji nohavici co to jde, ale ouha, chybí dva centimetry. Vzpomenu si na svou milou ženu a problém je vyřešen. Jsem překvapen jak to jde docela dobře za jízdy z kopce aniž bych se zbytečně mokřil. Jediný problém je, že zrovna vjíždím do vesnice, ale proč neudělat lidem pobavení či pohoršení.

Pobavil jsem i sebe a šlape se mi o něco lépe. Silnice se zvedá nahoru velice často v průběhu celé cyklistiky, ale zhruba na 150 kilometru se zvedne tak nepěkně a na dlouho, že mi přivodí fyzickou krizi. Ta se mnou šlape až do druhého depa, kam přijíždím na čtvrtém skoro pátém místě. Přítomnost mé ženy, synáčků a piva mě pozvednou z krize.

Konečně můžu odložit kolo a věnovat se mě příjemnějšímu sportu – běh. Do cíle to máme už jen 42 km po svých na vrchol Ještědu. Přidává se ke mě můj brácha. Naštěstí mi opět dělá společnost a běží se mnou. Hned na prvním kilometru je vidět Ještěd. Je vidět hodně daleko a vysoko, ale nezlomí nás. Běžíme, dáme kus řeči, běžíme, dáme drink, a tak nějak se to střídá příjemných 25 km.

Jsem silniční srab a asfaltu se bojím, naštěstí moje Inov8ky Roadclaw mi práci ulehčily. Brácha určil, že do tohoto kilometru se budeme rozbíhat a pak začneme závodit. Takže start. Ale není moc koho honit, protože po výběhu z depa byla ztráta na čelo víc jak dvacet minut. A třetí Lukáš Pazdera sice vybíhal kousek přede mnou, ale ač barvy pleti bílé, běžel jak barvy africký tmavé.

Ale proč si takhle ke konci nezazávodit? Nakonec přeci jenom někoho dohoníme – první štafetu a tím se dostaneme pod stoupání na Ještěd. Tam zjistíme, že třetí místo máme pár minut před sebou. Informace lepší než energetický gel. Čeká nás 11 km do kopce. Za chvilku dobíháme třetího Petra Vabrouška. Bere to s úsměvem a my se mu klaníme, protože kdyby jsme měli v nohách za poslední dva týdny co on, tak ještě teď ležíme na jednotce intenzivní péče. Je to démon.

Na běhu jsem na tom o malinko lépe než na kole, takže krize přichází až 3 km před cílem. Za to ale ve velkém stylu. Moje konverzace se omezí pouze na ano/ne, přichází hlaďák a i ty výhledy mi jsou už ukradený. Nemůžu se dočkat posledního kilometru, kde konečně opustíme asfalt a vydáme se krásným terénem po obrovských šutrech k Ještědu. To znamená, že můžu jít chůzí.

Chvílemi vrávorám a ztrácím stabilitu. Doufám, že udržím vědomí až nahoru. Držím a vědomě po boku své rodiny nesmírně šťasten ukončuji letošní wintermanskou pouť na třetím místě. To mě činí spokojeným, poněvadž mé tělo letošní sezónu ignorovalo, na rozdíl od hlavy.

Mé nesmírné díky patří mému tátovi, který mi po celou dobu dělal support a prožíval asi větší nervy než já. Pak bráchovi za jeho motivaci během běhu a za společnost. Mé ženě a dětem za fandění a podporu. Organizátorům a dobrovolníkům za jejich snažení. Všem soupeřům a v neposlední řadě mým partnerům.

Winterman je spíše velice náročný sportovně-společenský/rodinný počin než pouhý závod, má myšlenku a srdce, takže asi zase za rok.