Gigathlon

Plavání, In-Line brusle, horské kolo, běh, silniční kolo

Gigathlon, tento způsob sezóny zdá se mi poněkud nešťastným. Plány a cíle vniveč přišly a mé tělo propadlo anarchismu. Prvopočátek problému započal v tom, že jsem po dobrodružství na Aljašce, neuvedl své tělo a duši do původního stavu. Nevědomky tento stav jsem prohluboval a ač jsem teoreticky mířil k vrcholu sezóny, tak prakticky jsem mířil do bodu nula.

Do něho jsem se dostal zhruba dva týdny před Mistrovstvím světa v Norsku, který jsem chca nechca, spíše nechca odpískal. Ale což, když nejde o život jde o to staré známé hovno. Když si energie a elán ke mně zase našli cestu, začal se blížit druhý vrchol sezóny. Tím byl Gigathlon Czech republic.

Pokud nevíte, co to Gigathlon je, tak se nebojte, protože ani já jsem to dlouho nevěděl. Je to kombinace, po sobě jdoucích, pěti sportů. Konkrétně plavání, in line brusle, horské kolo, běh, silniční kolo, a to vše v různém sledu ve dvou dnech. Ve Švýcarsku jest nesmírně populární, masová akce a zná ho každý. U nás tomu zatím tak není, ale o to větší má rodinnou a pohodovou atmosféru Těšil jsem se na změnu a měl jsem jasný cíl.

Přijet, užít si atmosféru a vyhrát. Byl tu ovšem jeden háček, tím byl sport mně naprosto cizí – in line brusle. V životě jsem na nich nestál. Štěpán Hrouda mi kamarádsky zapůjčil brusle, za což mu děkuji, a tak jsem měl šanci celý měsíc před závodem se pokusit najít lásku k tomuto sportu.

Bohužel po prvním pokusu mi bylo jasný, že se nezamiluji, ba naopak. A tak se stalo, že jsem si na brusle stoupl ještě jednou a tím to haslo. Přípravu jsem tedy nechal pouze na teoretické sledování techniky na youtube. Pár dní před startem, se mi povedlo opět vyčerpat můj kalich energie až do dna a k tomu mi naše děti darovaly svůj kvalitní střevní bacil.

Do Račic, místa dění, jsme tedy odjížděli řádně připraveni. Večer před startem jsem zkoušel zklidnit žaludek plzeňským pivem, ale za pár hodin ze mě vytekla ve stejném složení. Bylo mi jasný, že dnes to budou velké výkony. V půl šestý ráno jsem posnídal dva suchý rohlíky, černý čaj a vydal se na start.

V sedm ráno jsme skákali do klidných vod račického kanálu. Ten jsme měli přeplavat až na jeho konec čili dva kilometry. Plán byl, si udělat co největší náskok. Jenže už od startu jsem plaval jak slon a k tomu mi bylo šílený vedro. Neopreny byly povinné a voda hřejivá, takže rychle to stejně moc nešlo. Když už jsem si říkal, že se blížíme ke konci, tak jsem se otočil na stranu, kde jsou velké cedule s metráží a ta cedule mi řekla, že mám teprve kilometr za sebou.

Nechápal jsem, jak je to možný, když už plavu tak dlouho. Táhlo se to jak smrad a já lezl z vody až na čtvrtém místě. Ale bylo to příjemné zaplavat si v račickém kanále. Po plavání přišla má “královská” disciplína. 24 km na in line bruslích. Potřetí v životě jsem si nazul brusle a váhavě se vydal nejprve objet račický kanál. To bylo kupodivu docela v pohodě a já se snažil kopírovat techniku z youtube.

Jenže pak jsme odbočili z Račic ven a přišla pasáž na hodně hrubým asfaltu. Ten mě tak rozhodil, že jsem se kymácel zepředu dozadu a musel jsem vypadat, jak když mám naděláno v kalhotách. Kolíbal jsem se jako kachna. Dostal jsem od pořadatelů dobrou radu se zařadit do vláčku závodníků až mě dojedou. Vláček mě dojel hned záhy a taky hned ujel.

Byl jsem rád, že jsem rád a ani jsem nezkoušel se ho chytat. Pak jsme jeli po silnici na cyklostezku podél Labe a po ní do Mělníka. Na cyklostezce jsem hned v první ostrý zatáčce málem políbil asfalt. Pak mě dojela jedna paní, co už evidentně něco zažila, a dokonce mě předjela. To mě vůbec nepotěšilo, a tak jsem se do toho opřel, jel a nepředjel. Pak přišel krátký sjezd a ostrá zatáčka.

 

 
 
Sdílejte

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.