ME v terénním triatlonu – Každá elita, potřebuje svoje jelita

Vyjel jsem do eNDéeRka,
potrápit si svoje pérka.
Českou vlajku připnul jsem do klopy,
vzhůru na Mistrovství Evropy.
V terénním triatlonu, zapomněl jsem dodat,
pokusit se slušný výkon podat.

Sic profíkem cítím se být jen z těží,
ale mezi nimi dobře se mi běží.
A tak jsem přihlásil se mezi ně,
bych okoukal něco z jejich kuchyně.
Navíc každá správná elita,
potřebuje svoje jelita.
A této role ujal jsem se rád,
přece nebudu se vážně brát.

Plavání tisíc pět set metrů,
plavalo se bez gumových svetrů,
Časy kdy plavali tu pomalu jsou pryč,
musel jsem do vody práskat jako bič.
A já, no ty vole,
lezl z vody až v půli startovního pole,

Kolo jest má slabá stránka,
trpět bude má tělesná schránka.
Třicet šest kiláků nahoru a dolu,
já a dalších pár vyrážíme spolu.
Avšak oni jedou strašný pecky,
už od začátku mam toho plný kecky.

Chca nechca odhlašuji se ze skupiny,
z vedra naskakují mi husí šupiny.
Je to nepěkné a je to hnus,
do té doby než předjede mě rus.
Alarm! Venco! Padesát let od okupace!
Tohle může být tvá odvetná štace.

Roztáčím kola kola, šlapky jedou,
div z toho nemam v drezu hnědou.
Už mu visím na jeho zadku,
rychlostí vítr ulízne mi patku.
Od této chvíle cítím se zas skvěle,
avšak rus visí mi stále při těle.

Konečně konec kola,
má oblíbená disciplína volá.
Běh a dva okruhy po kilometrech pěti,
těším se jak malé děti.
Naštván ve zdravé míře,
představím si, že jsem zvíře.

Dlouhý krok, hop a skok,
rus je za mnou, už není to sok.
A přede mnou další běžci,
dupou ztěžka jako ježci.

Za mnou jeden, druhý, třetí,
pořád mi to svižně letí.
Čtvrtý, pátý šestý a hle cíl,
klidně běžel bych si ještě „dýl.“

A ač v cíli nemam jisto,
patří mi třinácté místo.
Nejeden eliťák je zděšen,
já jeliťák moc potěšen.
Teď už na Jánošíka ladím síly,
ať jsem první v cíli!