Jánošík 2018
Extrémní triatlon 3,6 – 180 – 42,2 km, 5800 m převýšení
Jánošík, ta valaška se mi loni tuze líbila, ale abych jejím oprávněným majitelem mohl být, bylo zapotřebí Jánošíka vyhrát. To se mi loni nepodařilo, takže letos znovu a lépe. Já a moje zbojnická parta jsme se tedy k našim skoro krajanům vydali již potřetí a s chutí. On to je totiž druh závodu, na kterém vzniká závislost. Během závodu a zhruba dvacet minut po dokončení tvrdíte, že už nejedete, ale do hodiny člověk většinou změní názor.
Pro neznalé situace je Jánošík extrémní dlouhý triatlon na tratích 3,8 km noční plavání, 184 km silniční cyklistika s převýšením 2600 m a 42 km horský běh s nádherným převýšením 3200 m. Řadí se do světové série extrémních triatlonů a dokonce jediný člověk, který závodil na všech závodech této světové série řekl, že Jánošík je zdaleka nejtěžší.
Myslel jsem si to. No a v neposlední řadě to jest ideální triatlon pro rodiny s dětmi. Start je totiž ve dvanáct večer, takže navečer uložíte děti ke spánku, políbíte případně pomilujete ženu a odcházíte na závody. A pokud budete dostatečně rychlý, můžete už s rodinou poobědvat.
Začátek letošního Jánošíka začal netradičně málem koncem. Na start do Námestova se jede zhruba hodinu a čtvrt autem. My jsme v deset večer v poklidu vyrazili a měli jsme to tak akorát bez rezervy. Ale můj speciální talent na nečekané zážitky na sebe nedal dlouho čekat. Netrvalo totiž dlouho a už nás červeně blikající pendrek slovenského policisty směroval ke krajnici.
Výrazně jsem se opotil a začalo se mi chtít kakat. Myšlenka na mou peněženku s doklady, kterou jsem si přesně vizualizoval v pokoji na parapetu, byla ihned vytažena z propadliště zapomnění. Navíc tradiční slovenská vesnice bývá dlouhá jak týden a člověk se lehce zapomene, že je ve vesnici a popustí uzdu plynu. To mi bylo taky jasné, že jsem se trochu zamyslel.
Takže otázce policisty, proč mě zastavil jsem vyhověl správnou odpovědí, jel jsem v obci 67 km/h. Požadavku vaše doklady prosím jsem už vyhovět nemohl. V duchu jsem stresoval, že letos je s Jánošíkem konec. Začalo vysvětlování. Ale vysvětlujte si v půl jedenáctý večer, že jedete na závody a že startujete ve dvanáct večer. Hned jsem dostal dýchnout.
Když zjistil, že nejsem nalitej a asi opravdu jedu na závody, změnil se ze zlého policisty na hodného. Z původních 50eur jsem dostal 20eur a stačilo se vyměnit za volantem se zbojníkem Ábou, hlavním vodičem výpravy. Na start jsme přijeli patnáct minut před startovním výstřelem. Mezi závodníky začala kolovat fáma, že jsem se asi zase posral jako první ročník.
Vše jsme v rychlosti stihli a já se ve dvanáct večer vydal vstříc temné hladině Oravské přehrady. Na plavání jsem se těšil. Je to krásný pocit, když kloužete po hladině, pod vámi temno, v dálce světla města a kdesi před vámi světla bójí. Jak je tma, tak se vám zvýší citlivost ostatních vjemů a občas to je i trošku adrenalin.
Vzhledem k tomu, že jsem plaval první tak jsem často vyplašil nějakou rybu u hladiny, to se pak z kapříka stává dravá dvoumetrová potvora. Anebo když naplavete do úseku mohutných a houževnatých řas, které vám omotávají ruce i nohy a hladí vás po obličeji, je to zábava. Bavil jsem se dobře a hlavně rychle. Z vody jsem vylézal na prvním místě s velkým náskokem.
Cyklistika se jede převážně v noci a je to tradičně má slaboučká disciplína. Vím to už dlouhou dobu, a tak jsem najezdil o několik stovek kilometrů víc než normálně. Nečekal jsem zázraky a stále jsem čekal, kdy mě někdo předjede. Kupodivu se mi jelo nádherně. Se svým zbojnickým týmem jsme se vídali zhruba každou hodinu a půl, kdy mě napojili kávičkou, colou a pivem a nasytili houskou či banánem.
V mezičasech občerstvení to bylo opět lehce magické. Prořezáváte tmu kuželem čelovky, je ticho, nikde nikdo, prostě radost. Radost byla o to větší, že jsem se stále nacházel na čele závodu a už začínalo svítat. Překvapuji sám sebe a divím se, že při dané rychlosti stále nepřichází krize. Ta přijde až posledních 12 km a stojí za to.
Do teď nevím, jestli je možné, že mi přes cestu přeběhli dva losi. Krize stojí za to, ale přišla až ke konci a do depa přijíždím první s náskokem pěti minut.
Jánošíkův běh je ten nejhezčí maratón co jsem kdy šel a zároveň ten nejbrutálnější. Těšil jsem se velice. Podmínkou závodu je, aby s vámi po celou dobu maratonu běžel supporter, v mém případě zbojník Matěj. Každý si v batůžku nese povinnou výbavu do hor na následujících šest až deset hodin. Matěj jako správný vodič rozepsal mezičasy běhu, abychom běželi za šest hodin.
Těch jsme se drželi jak hovno košile a vše plnili přesně na vteřiny. Schody, skály, řetězy, hop šup skok, vyhnout se turistovi a letos i výhledy. Za ty výhledy jsem později už tak vděčný nebyl, když jsem viděl kam až musíme doběhnout. Ale vše je, jak být má. Políbí mě celkem těžká, ale krátká krize, kdy se mi chce spát a nechce se mi jít.
Ještě na 28 km při výstupu na Velký Rozsutec jsme v čele, ale pak se právě sám Velký Rozsutec rozzuří a uvrhne hroznou kletbu na Matěje.Ta kletba je v podobě krize, ze které se dá jen těžko dostat. Matěj je neuvěřitelný zbojník, a tak i když vím, že je úplně v řiti, stále bojuje a snaží se. Na zádech má batoh a pod batohem kůži a pod tu kůži má tříštivou zlomeninu lopatky.
Divím se, že tu lopatku už nemá roztříštěnou po celých zádech na drobný kusy. Je to borec. V duchu si přeji ať mi nepředvede své vrcholné číslo v podobě ztráty vědomí, ale zvládá to obstojně.
Juraj, budoucí Jánošík, nás velice rychle předejde a my se už můžeme kochat výhledy na krásnou krajinu, která kdysi byla i naším domovem. Za námi je velká díra a my nemusíme spěchat. Posedíme, pokocháme, popijeme a radostně do cíle přibíháme na druhém místě.
Celá ta sranda trvala čtrnáct hodin a dvě minuty, o hodinu a půl rychleji než minule. Valašku jsem sice nezískal, ale není všem Jánošíkům konec, tak za rok zase znovu.
Bez zbojnického týmu bych byl v řiti, a tak děkuji Matějovi, Albertovi a Marušce za jejich služby a starost o mě, výsledek nebyl můj, ale náš. Děkuji své ženě, že mě žene a trpělivě to se mnou zvládá.
Další zastávka Winterman Czech extreme triathlon.
