Yukon Arctic Ultra 350 mil – díl 1. – Jak jsme hledali rtuť teploměru

YAU 350mil, jakožto požitkář, velice schopně ovládám chorobnou vlastnost nechávat vše na poslední chvíli. A dle toho vypadal i večer před startem. Třes v rukou a zúžené hrdlo doplňoval chaotický pochod myšlenek co všechno si ještě musím připravit a co všechno jsem mohl udělat už dávno předtím. Takže jsem odbíhal od jedné věci k druhé a výsledkem bylo, že jsem nic neudělal, jen přesouval věci z jednoho místa na druhé.

Chvíli jsem rozděloval a připravoval jídlo, chvíli zase balil věci na saně, chvíli jen tak čuměl a chvíli přemýšlel nad tím, jaká sakra dálka mě to vlastně čeká. Kolem jedné hodiny ranní jsem si na čelo přilepil vědeckou krabičku, která prý měří fáze spánku a uložil se k první fázi spánku. Byl jsem totiž součástí vědeckého výzkumu, který provádělo Centrum pro vesmírnou medicínu v Berlíně.

Zkoumají vliv extrémních podmínek na člověka při extrémní zátěži. Byl jsem z toho trošku nervózní, ale když jsem zjistil, že má krev je červená, tak jsem se uklidnil a již to více neřešil. Jelikož jsem poslední dva měsíce každé ráno snídal slaninu, tak jsem jen odevzdaně polkl ten nejtučnější kus slaniny, něco vajec a šel ven, abych mohl otestovat satelitní telefon a rozvlnit vlny Českého Rozhlasu.

Otevřel jsem dveře, vykročil před práh, otočil se a hned vkročil zděšen zpět. Marně jsem hledal z poza okna rtuť teploměru, spadla tak nízko, že nebyla vidět. Místní rozhlas hlásal -46 °C, to se jim to hlásá od počítače. Řekl jsem si, že v Radiožurnálu mají jistě studio vytopené, a tak si ještě chvilku počkají, než se odvážím jít znovu ven.

„Ty kráso, tohle musí být jenom sen, přeci v tomhle nemůžeme vyrazit ven?“ Byla to realita a já po boku své ženy Hosti vyrazil vstříc novým zážitkům a dobrodružstvím. Doprovod nám dělal můj táta, který měl důležitou roli v našem expedičním teamu. Na start jsme dorazili jak jinak než na poslední chvíli, či spíše ještě později.

A hle, najednou Čech tu, Čech támhle a já se nestačil divit kolik českých obyvatel má městečko Whitehorse. To bylo moc příjemné a vlastenecké. Slyšíme jásot lidí, a tak usuzujeme, že závod asi odstartoval. S Hosťou se rychle zapřáhneme do saní, radostně se rozloučíme s našimi spoluobčany a směřujeme překročit startovní čáru.

Většina závodníků jásá, ale mě připadalo, že jásají trošku moc brzo, tak radši držíme hubu. Jelikož se nacházíme až na konci startovního pole, tak se zařadíme do vláčku závodníků a vycházkovou chůzí šlapeme vpřed. To nám dlouho nevydrží a naše závodní povaha se začne hlásit o slovo. Začneme splašeně předbíhat a cpát se dopředu.

Chvilku klušeme, chvilku jdeme. Čeká nás 40 km po zamrzlém Yukonu na první check point. Po pár hodinách přichází první zkouška, tou jest čůrání v–40°C. Následuje akce „Hop šup“ a vše proběhne bez omrzlin. Pokračujeme vesele dále a doslova si užíváme naší svatební cestu. Ruku v ruce, bok po boku, táhneme si s Hosťou ty naše saně a postupně se měníme v umělecké omrzlé dílo.

Po šesti hodinách to dotáhneme na první checkpoint – Rivendale farm. Zde jest oheň plápolající a okolo něj několiko zmrzlých závodníků. Špekáčky nemáme, ale i tak něco pojíme a netrvá dlouho a vyrážíme do padajícího šera na šeredný úsek měřící 60 km. Jedna věc je nám jasná, že tuto nadcházející „líbánkovou“ noc si budeme sakra dobře pamatovat. Ale o tom až v dalším pokračování….