ITI 1000 mil – 60% loaded

Jsou tři hodiny ráno, a já tu v potemnělé obývací místnosti sedím v objetí mocného jet lagu, nebo chcete-li, pásmové nemoci či desynchronózy, no prostě nemůžu spát, a zřím na monitor přenosného počítače.  Ten stejný Měsíc, který mi ještě před několika dny svítil na cestu na Aljašce, mi najednou teď svítí na klávesnici, do které bych měl vyťukat, co jsem prožil.

Je to zvláštní pocit. A ještě zvláštnější je proměna ze sledované tečky na tečku sledující. Každou chvilku “refreshuji” zcela zbytečně obrazovku, abych viděl kam se tečky pohnuly. Většinou moc nikam, ale stejně to sleduji. Pln pocitů z trati se umím trochu vžít do pocitu té tečky co sleduji a představuji si co zrovna asi zažívá a co okolo sebe má. Jsou to možná větší nervy než být onou tečkou a nesledovat se.

Iditarod Trail Invitational 2022 je pro mě minulostí, a díky tomu i budoucností. V nohách a rukách mám necelých 1000 kilometrů a 15 dní na cestě. Převážně s lyžemi na nohou, a ten zbytek chůzí. Pomalu se ve mně usazuje přetlak intenzivních zážitků a pocitů.

Na některé vzpomínám rád, kdežto některé, především ty bolavé, jsou již na nevědomé cestě do propadliště zapomnění. A proto je ten nejvyšší čas zalovit a vytáhnout je na světlo, než nadobro zmizí. Jelikož jsem se dal na tenký led jakoby spisovatelství, tak detailní rozbor si nechám na stránky z papíru a na tyto stránky z tekutých krystalů podám svědectví o cestě z bodu A do bodu G, čili z Anchorage do Galeny.

Jenže ještě než se člověk dostane na tuto úsečku, musí absolvovat jízdu na začarovaném kruhu příprav. A jelikož mě se už od mala dělá blbě i na dětským kolotoči, tak i pohyb v kruhu příprav mi nedělá dobře. Před Aljaškou tomu nebylo jinak. Vždy se před takovouto akcí chlácholim, že to nenechám na poslední chvíli, ale vždy se musím vysmát sám sobě a poplácat se po zádech.

Nebudu zde plýtvat řádky na popisování již několikrát popsaného. Je to pořád stejný – chaos, neustálá myšlenka na závod, zařizování, shánění, zjišťování, testování výbavy, její zlehčování a vylepšování, nepříjemná sebe propagace, pokusy o trénink, pokusy o zachování zdravého těla i duše, a opakované pokusy se z toho neposrat. To vše prokládat odpočinkovějšími činnostmi jako je čas s rodinou a čas v práci.

Ale jelikož se vše odehrávalo ve víru viru, tak největší noční můrou pro mě bylo to, že při povinném testu před odletem si vyfasuji nálepku pozitivní. A ještě strašidelnější byla představa, že tu nálepku dostanu před startem již na Aljašce. Tato hrozba mě dovedla až k zoufalému pokusu se vědomě a zavčasu nakazit. A když jsem to už bez úspěchu vzdal, tak má nosní sliznice konečně tomuto cizopasníkovi oficiálně podlehla. To bylo šestnáct dní před odletem. 

ITI 1000 mil_Jan Venca Francke_odlet

S těžkým srdcem a knedlíkem v krku jsem se rozloučil se svou ženou, dětmi, rodinou a za pár časových pásem stanul v největším a zároveň nejméně osídleným státě USA, na Aljašce. Do startu chybělo šest dní, a ty jsem trávil nakupováním jídla a jeho rozdělováním do krabic, které jsem si posílal do vesnic na trase. Balením věcí, dokupováním vybavení a periodicky se opakujícím zvažováním co si vezmu a co ne.

Na poslední dvě noci jsem se přesunul do hotelu, kde se ke mně připojil Petr Ineman, budoucí vítěz na snow biku, ale hlavně  skvělej a skromnej člověk. Tam ze mně najednou spadla nervozita, a od té doby jsem byl v klidu a relativní pohodě. Petr jako zkušený borec taky nepanikařil, ba co víc, předal mi pár cenných zkušeností a rad, a proto jsme mohli v neděli ráno nasednout na autobus a vyrazit za Anchorage na start. 

ITI 1000 mil_Jan Venca Francke_Na startu s Petr Ineman

Letošní podmínky před startem nebyly dobré, a teplo způsobilo, že na prvních 70 km trasy bylo spousty různých alternativních cest, které se vyhýbali vodě, a měl jsem pocit, že nikdo pořádně nevěděl, která je ta správná. Já jsem to raději neřešil, a už od startu následoval dav. Ten se postupně zmenšoval, až jsem najednou stál na křižovatce sám, a vůbec nevěděl kudy mám jet.

Svůj osud jsem slepě svěřil do rukou místňáka, který jel kratší variantu na lyžích. Chyba. Ale alespoň jsem si otestoval běžecké boty, šel tou delší a za to horší zkratkou. A o tom to právě je. Nikdy nevíš co bude, a čím víc si myslíš jak to bude, nebo jsi o tom dokonce přesvědčenej, tím větší máš šanci, že to bude zcela naopak.  

Cesta relativně ubíhala, slunce svítilo, první checkpoint, první bivak, druhej check point, první stovka za mnou. To už se tělo začalo hlásit a nastala známá třídenní adaptace na bolest a únavu, která většinou graduje právě třetí den. Když trasa před třetím check pointem, Skwentna, opustila řeku, začal jsem se seznamovat s novým sportem – ski cross se sáněmi. Terénní nerovnosti v podobě boulí, něco jako pumptrack, kterej ale nepumpuje.

Těm boulím jsem postupem času dával stále sprostější jména. Z každého závodníka postupně vysávaly morál a slušnost. Vznikly z mokrého a těžkého sněhu působením četného provozu naložených sněžných skůtrů během závodu těchto strojů, Irondog, který jakž takž kopíruje trasu Iditarodu. Metr na horu, metr dolu, kopanec do zadku od sání a znovu, pořád. Fyzicky a psychicky náročný.

Dá se říci, že až do McGrath se vyskytovaly v hojném počtu. Velice často byly tak blízko sebe, že jsem měl strach, abych neprošlápl lyže. Zřídka byly v ideálním rozestupu od sebe a dalo se plynule z jedný vyjíždět na druhou. Postupně jsem piloval techniku jízdy v boulích, a řekl bych, že před McGrath jsem se v této disciplíně stal odborníkem.

ITI 1000 mil_Jan Venca Francke_Boule

Třetí den dle očekávání gradovala stávka těla, dostal jsem se pod hory na pátý check point Puntilla lake ,a zatím držel nad limit lehce přes 80 km denně. Přechod Rainy pass, nejvyššího bodu závodu, nebyl tak idylický, jako při mé první návštěvě. Foukal dost vítr, a jelikož do kopce bylo rychlejší jít pěšky než na lyžích, tak jsem se i dost bořil a často hledal trail pod nohama. Ale oproti minule, kdy jsem musel šlapat i dolu, jsem se nesmírně těšil na to, že na lyžích to dolu pojede.

No ne že by to svištělo, ale jelo to bez větší námahy. Přišla první otevřená řeka, do které jsem málem vjel a nebyla jiná možnost než ji přebrodit. Nechtělo se mi vyndávat návleky na boty, a tak jsem nasadil jen igelitové pytle, které se hned o kameny protrhly, naplnily vodou a začala mi téct voda i do bot. Rychle jsem hodil saně na druhý břeh, a vrátil se pro lyže.

Chtěl jsem si nazout návleky, ale zjistil jsem, že jsem na špatný straně břehu a smutně koukal na druhý břeh, kde byly sáně i s návleky. Nechtěl jsem mít boty úplně durch, a tak jsem se nadechl, sundal boty i ponožky a s lyžemi v ruce přešel vodou na boso. Dobrá kryoterapie, a naštěstí nebyl velký mráz.

Nádherným horským a divokým údolím jsem se dostal na další check point Rohn. Před stanem visí cedulka “If you can´t leave Rohn, you can´t make it to Nome” ,a tak zde vládla závodní atmosféra, a sice jsem plánoval pár hodin odpočinku, ale nakonec za hodinu a dva bratbuřty pokračoval dál. Následující krátký, ale zrádný úsek po řece Kuskokwim, kde jsem minule zažíval temné chvilky strachu, nabídl opět perné okamžiky i za denního světla.

Před sebou jsem viděl dva chodce, jak se brodí po kolena ve vodě. Z mého pohledu to vypadalo jako krátký úsek. A tak jsem vymyslel skvělý plán. Po hladkém ledu jsem se rozjel soupaž co to šlo, v domnění, že pokud pojedu dost rychle, tenký led přejedu. Asi by to vyšlo, kdyby to měřilo tak deset metrů, ale ono to měřilo tak sto metrů a díky vodě na ledu se má rychlost výrazně zpomalila, a najednou lup a obě lyže mi zajely pod led.

Hůlkami jsem jen tak tak zastavil pád setrvačností. Stál jsem tam po kolena ve vodě a za boha nemohl vyndat lyže z pod toho ledu. Nakonec se mi to povedlo, ale pokaždé se znovu probořil. Nemotorně jsem se odbrodil přes to nejhlubší místo, a když to šlo, sundal si lyže a dobrodil zbytek. Byl jsem na sebe dost naštvanej.

Netrvalo dlouho a byl zde, mě již známý, úsek bez sněhu, Farewell burn. Zvednul se dost silný vítr, který v průběhu odpoledne a noci sílil. Některé úseky byly docela divoké, například přechod zamrzlého vodopádu po hladkém ledu. Ale zase bylo fajn postavit stan na trávě, i když vítr s ním tak cloumal, že jsem si musel vzít špunty do uší.

ITI 1000 mil_Jan Venca Francke_Farewell burn

Když začal sníh, začaly zase boule. Byla to radost, a tak jsem raději sundal lyže a šel prostě pěšky. Na checkpoint Nikolai jsem dorazil pozdě večer, zboulovanej jak zákon káže. Horší bylo, že mi to na jednom ledovém přejezdu boule ujelo, a já plnou vahou spadl na hroudu tvrdého ledu, přímo na kostrč. V tu chvíli jsem myslel, že jí mám na kusy, a že to je konec závodu.

Ležel jsem tam, a dlouho se nemohl zvednout. Ale jiná možnost neexistuje. Od té doby mně často brnělo levý chodidlo a šoupavý pohyb na lyžích mě také nedělal radost. Nezbývalo než si říct známé cimrmanovské “Táhni a srůstej”. Takže v Nikolai jsem alespoň nechrápal, protože jsem nemohl spát na zádech. Zkušeně jsem nandal špunty do uší, přes oči klapky a chrápání ostatních a světlo mi bylo jedno.

Do McGrath, cíle té kratší varianty, jsem dojel druhý den večer, o 16 hodin rychleji než při mé minulé účasti na kratší variantě, a v celkem přijatelném stavu. Měl jsem strach, že vyrazit z McGrath bude těžké. Ve vzduchu zde visí radost a euforie z dokončení těch co to mají za sebou, což může dost výrazně nalomit morálku těch, co toho mají ještě dost před sebou.

Asbjorn, lyžař z Dánska, tu raději strávil pouhou hodinu. To já si dopřál celou noc. Nakonec ten odjezd byl celkem v pohodě a v dopoledních hodinách jsem vyrazil dál, do neznáma. Dobrou náladu ovšem hned přerušil přemrzlej sníh, který byl pod lyžemi a saněmi jako šmirgl. Opět přišli kopce. Nahoru pěšky. Když jsem vytušil delší kopec, přezouval jsem se do běžeckých bot.

Ztracených několik minut bylo vykompenzováno pohodlím a úlevou z lyžáků. V těch se chodí dost blbě. Byl jsem jediný lyžař, který si táhl běžecké boty a nelitoval jsem. Pak přišel snad nejlepší úsek trasy, cesta do Ophir. Ač nevypadala z kopce, tak to svištělo jako blázen, a byla to euforie. Ophir je bývalá těžařská osada, nyní osada duchů. Když jsem jím projížděl byla již tma a bylo to strašidelný.

Za Ophir mají checkpoint musheři, a jelikož už bylo pozdě a začala být pořádná zima, tak jsem byl rád, že mě zde nechali odpočinout. Následujících 240 km je celkem přísných a hodně odlehlých od všeho. Po 125 km je checkpoint Cripple, což pro ty rychlejší znamená pouze balíček s jídlem co si poslali, někde shozený na trase (a ani to nemusí platit), a pro ty pomalejší je zde šance, že budou vzati na milost od organizátorů musherů a dostanou něco málo k jídlu či možnost odpočinku ve stanu (ilegálně, páč to prý mají zakázaný).

ITI 1000 mil_Jan Venca Francke_mrazivé noci

Z Ophiru jsem vyrážel ve čtyři ráno, bylo pod -30°C a foukalo. Opojný efekt z rychlé jízdy byl fuč, vůbec to nejelo a já se nemohl zahřát. Psychiku mi dost výrazně shodilo i to, že oficiální trasa podél řeky nebyla ještě projetá, a tak jsem musel jít po Inoko river, což bylo o 16 km delší a ubíjející. Musel jsem na sebe navléknout vše co jsem měl, a vzít si běžecký boty aby mi neomrzly prsty a zahřál se rychlou chůzí.

Byla to vždy úleva se projít, koukat okolo sebe, a nemuset sledovat špičky lyží a nevědět co je okolo. Věděl jsem, že až se napojí trasa na pevninu, bude tam srub a to mě hnalo dál. Tam jsem si chtěl odpočinout a zdřímnout si. Ale když jsem se konečně dočkal, tak srub nikde. Prostě jsem se ho nemohl najít, šel jsem ještě hodinu dál v marné naději, že na něj narazím.

Jak jsem se později dozvěděl, tak tam byl, ale zhruba o blbejch sto metrů zpět, kde jsem se napojil na pevninu, ale nevedly k němu žádný stopy, který by mě navedli. Tento fakt mě hodně zlomil. Ale nenaděláš nic. Táhnul jsem do jedenácti večer, a pak už to nešlo. Zabivakoval jsem abych nabral síly. Přes noc začalo sněžit, a vstávat se mi nechtělo.

První půlka dne byla náročná a pomalá, odpoledne mě pak předjeli tzv. trailbrakers. Což jsou organizátoři, kteří prorážejí a značí cestu pro závod psích spřežení Iditarod. Za poslední dva dny to byli první lidi co jsem potkal. Byl jsem rád, že je vidím, a že budu mít označenou a projetou trasu. Večer jsem dorazil do Cripple.

Původně jsem chtěl zabalit jídlo, které mi kompletně došlo a vyrazit ještě na noc dál. Ale přijel jsem zrovna v ideální čas, kdy skupina dobrovolníků na checkpointu popíjela venku pivo a nálada byla veselá. Byla to jejich první noc, a tak jsem hned dostal taky jedno pivo, dostal jsem i druhý. Tohle by bylo poslední místo, kde bych čekal, že seženu pivo. Před prvním pivem jsem jim tvrdil, že jedu dál.

Po vypití mi řekli, že tam mají stan pro případně nakažený virem, a že si tam můžu odpočinout. Váhal jsem. Po druhým pivu jsem už seděl ve stanu (opět potají, nemělo by se to). Další den byl hnus, silně foukalo a sněžilo, takže i projetá trasa byla brzy zasněžená, a místama byla tak čerstvá, že jsem se bořil i na lyžích.

Navečer se přiřítila sněhová bouře, a byl to boj. Kopce se dost výrazně zvedly a byly nekonečný. Vítr už neustal a zuřil. Ve dvanáct večer jsem toho měl plný zuby. Nemohl jsem najít žádné závětrné místo na bivak, a tak jsem nakonec rezignovaně padl na tom nejhorším místě na kopci. Vítr skučel, stan se pod jeho nárazy ohýbal k zemi, a do toho začalo i sněžit. Děsivá noc.

ITI 1000 mil_Jan Venca Francke_Sněhová bouře

Zcela zničen jsem ráno zhruba po 4 km dorazil do další těžařské osady duchů, kde byl hned vedle cesty dobře použitelný přístřešek na přespání, ač strašidelný. Vítr skučel celý den, kopce stále nekonečné, ale naštěstí už nesněžilo. Došla mi voda, a tak jsem strávil přes hodinu vyráběním vody ze sněhu. Ke konci dne to začalo konečně být i z kopce, ale díky protivětru to spíš byla rovina. Večer jsem konečně dorazil do Ruby.

Půlka trasy za mnou a ač jsem byl z posledních tří dnů dobitej jak pes, tak psychicky jsem byl nabitej. Čekalo mě necelých 220 km po řece Yukon. Mocná a ohromná to řeka, kde pojem vzdálenost nabývá zcela nových rozměrů. Měl jsem představu, že to bude konečně rovina, že to bude zmrzlý a poletí to. Těšil jsem se na to. A proto mi Yukon zasadila hned drtivou ránu v tom, že zcela přemrzlý sníh byl jak šmirgl, a já ve svých představách letící jsem byl najednou téměř stojící.

Navíc rovina způsobila to, že jediný krok nebyl zadarmo. Zima byla řádná a vítr sice mírný, ale mrazivý. A navíc ty vzdálenosti. Vidíš před sebou zákrutu řeky, řekl by jsi, že tam za deset minut budeš, ale ona je to hodina. Bivakovat na řece není dobrý, ale v jednu ráno jsem už nemohl dál a musel složit hlavu na ledu. I ve spacáku do -50°C jsem se moc nezahřál a hlavně vlhkost mi ze stanu udělala ledový království.

ITI 1000 mil_Jan Venca Francke_Námraza ve stanu

Ráno ještě za tmy jsem vyrazil, a každou chvíli bojoval o to, abych zachoval cirkulaci krve v prstech, což nebyla sranda. Nakonec jsem musel pár hodin jít pěšky, a díky tomu jsem to vydržel až do tý doby, než začalo hřát slunce. Odpoledne jsem se dostal do Galeny, kterou jsem viděl už hodinu předem než jsem stál na břehu.

Tam jsem dostal poslední ránu když jsem nemohl najít checkpoint, a hledal ho další hodinu. Byl jsem zničenej a bylo mi všechno jedno, užíval jsem si komfortu postele, tepla a jídla. Ráno jsem chtěl vyrazit dál. Jenže Josh, chodec a dobrý to člověk, problil a prosral celou noc, a můj žaludek se začal vzpouzet taky.  Když jsem se probudil, byl jsem rozbitej jak cikánský hračky a představa, že mám vyrazit dál byla děsivá.

Josh vypadal ještě hůře. A tak jsme se nezávisle na sobě rozhodli, že zůstaneme do zítra, aby jsme dali tělu šanci na opravu a brzy ráno vyrazíme. Ten den jsem věnoval opravě materiálu, přípravě lyží, výměně skinů na nich a opravě těla.

ITI 1000 mil_Jan Venca Francke_Rozloučení

V šest ráno jsem vyrazil. Měl jsem pocit, že to je dobrý a byl jsem celkem odhodlán. Jenže hned před barákem mi to na lyžích ujelo, a já opět spadnul na kostrč. Chtělo se mi brečet. Chodidlo mě už brnělo permanentně, a necítil jsem prsty, což bylo blbý, protože jsem nevěděl jestli mi mrznou, nebo jestli to je jen mravenčení. Yukon byla opět klasika, zima, šmirgl, vítr. Nadával jsem si, že jsem vyměnil skiny na lyžích, protože teď už to nejelo vůbec.

Už od začátku jsem zcela prázdnej, energie a elán nula. Mám pocit, že se nacházím v tělesné schránce, kterou někdo vysál brčkem zcela do dna a nic nezůstalo. Ono tělo možná pochopilo onu delší pauzu v Galeně k tomu, aby přeplo do regeneračního režimu a přestalo fungovat v režimu “táhni a neřeš”. Takže najednou záněty v loktech co jsem měl už od prvních dnů, kyčle, kostrč byly vědomější a intenzivnější než dříve.

K tomu zbytek těla jako hadr, což možná způsobil i ten, před měsícem získaný, známý virus. To vše je však pouze fyzická záležitost, s kterou se dá dobře pracovat pokud mentální síla je pánem svého těla. Co deset minut jsem stavěl a  musel jsem se motivovat k pohybu dál. Řval jsem na sebe, řval jsem na okolí a vždy se na chvilku nabudil a pokračoval.

Dal jsem si cíl dorazit na pobřeží, cca 230 km. Jo to dám! Jenže netrvalo dlouho, a byl jsem zase na dně. Začal jsem se fackovat, abych se probral a nebyl měkkej. Chvilku to zase šlo. A pak znovu ponor do temných hlubin těla a duše. Takhle se to střídalo zhruba pět hodin. A pak najednou zničehonic, bez varování, jsem to už nevydržel a rozbulel se.

Stál jsem tam skloněnej a zapřenej v hůlkách, a brečel jsem jak malý dítě. Nešlo to zastavit. Nechápal jsem co se to semnou děje. Když jsem to dokázal ovládnout a zastavit, tak se mi strašně ulevilo a najednou do mně vstoupil nádherný klid. Sedl jsem si na saně a myslel jsem na svou rodinu, na moje malý kluky, jak někde blbnou a lítaj. Na mou milovanou ženu. Jak se smějou, jak se radujou.

Najednou jsem věděl, stejně jako Forrest, že nevím proč bych měl jít dál, když mám tenhle poklad doma. Nevěděl jsem proč bych se měl trápit dál, když to, na čem mi záleží je strašně daleko odsud. Zavolal jsem přes satelitní telefon ženě, znovu si pobrečel, ale najednou jsem byl šťastný, že je konec. Bylo brzké odpoledne, slunce konečně hřálo a seděl jsem tam snad ještě hodinu, a jen tak v klidu a tichu rozjímal. Pak jsem se otočil a táhl sáně zpět do Galény. Tam na mě padla totální únava, která trvá dodnes. 

Bylo to krásný, bylo to hnusný a bylo to hodně náročný. Na trati jsem nechal několik kilo váhy a stálo to velké úsilí. Škoda, že nabrat víc jak dvojnásobek zpět nezabere téměř žádnou snahu. Vrátit tělo do původního stavu ještě nějakou dobu potrvá. No a taky už tuším proč to ještě nikdo oficiálně nedokončil na lyžích. I když letos k tomu měl nejblíže Asbjorn, kterému chybělo necelých 400 km do cíle, ale omrzly mu prsty a asi dost blbě.

Lyže se i normálně řadí mezi fyzicky nejnáročnější sporty a v těchto podmínkách, se saněmi za sebou, je to opravdu dřina. Za dobrých podmínek to jede dobře, ale ty zase tak často nejsou. Navíc polovina kopců dolů se stejně jet nedá, boule, nerovnosti, ostré zatáčky a spousty nečekaných překážek. Plužit a brzdit se moc nedá. Několikrát jsem skončil na zemi, abych zabrzdil nekontrolovatelnou jízdu. Lyžařský boty navíc nejsou ideální boty na udržení tepla v mrazech. Lyže se musí mazat, je na nich větší kosa, a taky větší vedro, často se musí sundávat a nandávat.

Zkrátka je to opravdu unikátní dobrodružství, které nechá v člověku hlubokou rýhu. Stejně jako žena nechce po porodu slyšet o dalším dítěti, tak ani já jsem nechtěl slyšet o dalším pokusu. Naštěstí nejsem žena a nemusel jsem rodit, takže už se začínají vkrádat i myšlenky na další dítě. Pro mě to je vlastně taková Olympiáda, proto jsem si řekl, že bych měl udržet i čtyř letý olympijský cyklus. I když, kdyby za mnou přišel někdo finančně silný třeba za dva roky, že mě zve na Aljašku, tak to bych se asi nechal ukecat 🙂

ITI 1000 mil_Jan Venca Francke_Poděkování

Všechno co se ovšem stalo, by nešlo bez podpory Vás všech, co jste za mnou stáli. A já bych Vám chtěl ještě jednou uctivě poděkovat, že jste mi to umožnili. A ještě jednou bych se rád uklonil mým sponzorům za to, že ve mě mají víru, a podporují moje počiny. A nejvíce, ze všeho nejvíce,  bych chtěl poděkovat Hostě, mojí ženě, která to vše schvaluje, toleruje, podporuje, stará se o děti, informuje svět o mém stavu a ještě se stará o můj virtuální a sociální svět! Díky

Podrobněji snad v dohledné době v knize…..

Howgh

Sdílejte

Podobné příspěvky

Jeden komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *