Winterman 2018 – Z Wintermana Windymanem

Winterman Czech extreme triahlon je vskutku jedinečný dlouhý triatlon na naší rodné hroudě a má spoustu svých unikátností. Jednou může být to, že se koná v půlce října. Proto zřejmě získal název „Winter“. I když při nynějším trendu počasí už to s tou zimou není až tak žhavý. Co je ale těžší, je to, že přichází podzim a s ním i hibernace a lenost. Nechuť trénovat a něco dělat se každým dnem zvyšuje, a tak není vůbec lehké si udržet stav přijatelné fyzické kondice.

Další specialitou Wintermana je jeho plavání. V půlce října skákat v půl šesté ráno do Labe a po tmě plavat devět kilometrů do Děčína se mnohým nejeví jako ideální ranní aktivita. A v neposlední řadě to je závod s rodinnou a přátelskou atmosférou, kde závodníky často doprovází někdo z rodiny. Ne jinak tomu bylo u mě.

Letošní Winterman se jevil, že bude Summerman. Předpověď nám na nos věšela slunce a vysoké teploty, jenže zdání klame. Pravda jest, že zima nebyla, ale co bych dal za zimu místo větru. Slunce a jasná obloha sebou přitáhli silný vítr, a ještě silnější jeho poryvy. Pofukovalo už ve dvě ráno, kdy jsme vstávali, a to není dobré znamení. Jako milovník windsurfingu jsem větru příznivec, ale mimo vodní revír v sedle kola silně podráží mou psychiku.

Start proběhl skokem do Labe v půl šesté ráno devět kilometrů před Děčínem, kde bylo depo. Plavalo se po proudu, který zas tolik neproudil. Zřel jsem ze startovního pontonu na dvanácti stupňovou, temnou a potichu plynoucí hladinu Labe a snažil jsem si vzpomenout kdeže jsou ty mělčiny, kterým se mám vyhnout.

Teoreticky jsem to měl nastudovaný a naivně se doma koukal na plavební mapu Labe, bylo to jasný jako facka. Bojky napravo, občas nějaká nalevo a mezi nimi plavební dráha, kde bylo potřeba plavat a držet se v nejsilnějším proudu. Jenže realita byla úplně někde jinde. Sice jsem po skoku do vody chytil ten správný proud a vyhnul se první mělčině, ale pak jsem plaval jak vorvaň a nechal se třikrát vyvrhnout na mělčinu.

Musel jsem se sám sobě smát, jak jsem si jak blbec studoval, kde co je a pak v tý tmě jsem věděl úplný hovno, kde co je. Dokonce jsem ani nevěděl, jestli jsem u pravý nebo levý bójky. Takže jsem byl třeba u levý, ale myslel jsem si, že jsem u pravý a místo do proudu jsem lezl skoro na břeh. Tak jsem se zmátl, že jsem místo zpět do proudu začal poskakovat po kamenech ještě blíže břehu.

Kajak a první plavec mi zmizeli z dohledu a já jsem měl pocit, že neustále hledám ten správný proud, chvilku vpravo, chvilku vlevo. Když jsme se blížili Děčínu, tak začalo přibývat světel a pak najednou byly světla všude, a to jsem teprve začal být zmatený jak lesní včela. Nevěděl jsem ani kam ta řeka vede a ani kam vedu své tempa já. Nakonec mě proud vyvrhl pod třetím Děčínským mostem, kde bylo depo. Ač jsem plavec tak jsem byl rád, že jsem na suchu.

Na břehu na mě čekal můj táta, který mi dělal support čili podporu, až do samého cíle závodu. Na kole nás čekalo 180 km přes Česko-saské Švýcarsko a jeho okolí. Po rovině to moc není, ba naopak, pořád nahoru a dolu. Vítr dul již od prvních metrů a o zábavu bylo postaráno. Postaral se i o to, že z kopce místo odpočinku se muselo šlapat, a tak to bylo nesmírně těžkých, a hlavně nekonečných 180km.

Snažil jsem se vyjít s větrem v přátelském duchu, vždy jsem jen sklopil hlavu a šlapal. Jenže s přibývajícími kilometry přátelský duch odcházel a poryv větru byl jak facka, po který jsem si musel trošku sprostě zařvat. Čím víc jsem řval, tím víc facek jsem dostával. Cestou je nádherná příroda a většinou se stihnu i kochat, ale se sklopenou hlavou jsem se kochal maximálně asfaltem.

Naštěstí přišlo posledních 15 km a krásné údolíčko přes Kytlice a tam jsem se uklidnil, zvedl hlavu, zvolnil a užíval si i okolí. V depu na Malevilu na mě čekala má žena a naše děti čímž se mi srovnala má psychická stránka. S nimi tam čekal i bratr můj, který se mnou poběží následující maratón na Ještěd.

Vybíháme na druhém místě se ztrátou asi třináct minut. Běžíme svižně a krásně to odsýpá. Běh po boku mého bratra se supportem mého táty je krásný zážitek. Krásný je i to, že na vedoucího závodníka jsme stáhli deset minut během patnácti kilometrů. Vypadá to nadějně, a kdybych nebyl zadýchaný tak bych si i pískal. Jenže jako správnému asfaltovému srabovi mi záhy dochází šťáva.

Běh po asfaltu není můj šálek kávy a nejdéle jsem v kuse běžel max 15 km po tomto nepřátelském povrchu, proto jsem překvapen, že to není jen tak po něm běžet déle. Deset kilometrů trvá, než se zase zmátožím. Už se nemůžu dočkat až začneme stoupat na Ještěd a poběžíme do kopce. Brácha mě neustále motivuje, a tak se snažíme šoupat nohama rychleji než první závodník a čekáme, jestli třeba nedostane krizi. Nedostal.

Závěrečný kilometr již běžíme i s tátou přes Ještěd a do cíle na druhém místě, ač umístění je až druhořadé. Jsem zničenej, ale šťastnej, že se už nemusím hýbat. A hýbat se nebudu ještě hodně dlouho. To abych se na Aljašce v únoru hýbal se sáňkami zase jako Jura.

Díky tátovi, bráchovi a ženě za jejich podporu!!