Swissman Extreme Triathlon

3,6 Km – 180 Km – 42 Km , 5575 metrů nastoupáno

Swissman„….Do kokpitu krásně svítí sluníčko, všude kolem mě modro a ticho. napravo ode mně vidím ohromné hory. Otáčím kniplem a zvedám výšku abych se vznesl nad ty hory…“ Píííp,píííp,píííp,píííp „..Sakra co to pípá? Koukám na palubní desku a najednou ztrácím výšku…“ Píííp, píííp, píííp, píííp „…Zběsile zvedám knipl až ho úspěšně utrhnu, pípání zvyšuje intenzitu.

To je konec, říkám si….“ Píííp, píííp, píííp….Jenže je to teprve začátek. Otevírám oči a pípající budík hlásí zběsilou časovou hodnotu 2:30 ráno. Ač jsem před chvilkou večeřel tak vím, že musím snídat. Otevírám zaschlé hrdlo a cítím se, jak husa, do který cpou násilím šišky, ač nemá hlad.

Jenže vím, co mě čeká, a tak se rozhoduji přijmout pocit husy. Čeká mě tedy jeden z nejextrémnějších dlouhých triatlonů, Swissman (3,8km plavání-180 km na kole – 42km běh) v nádherných, ale brutálních Švýcarských Alpách.

4:15am nasedáme všichni na loď, máváme našemu doprovodnému teamu na břehu a plujeme do tmy na vzdálené ostrůvky. Tam nás kapitán nemilosrdně vykopne a noříme se do vod jezera Magiore. Je pět ráno a 239 odvážlivců se vydává na první část závodu.

Plavu si a následuji maják, co svítí v dálce na břehu, dlouze se zamyslím a najednou zjišťuji, že vylézám z vody na prvním místě s náskokem 5minut. Co se dá dělat, příště nesmím tolik přemýšlet. V depu už na mě čeká Pája, můj supporter (čili má podpora a nezbytný doprovod) a jako správný gentleman mě pomáhá navléci do cyklo hadrů.

S úsměvem se vydávám na 180 km s převýšením něco přes 4,5km. Cítím, jak mě hory volají a těším se až se do nich zaříznu. Slunce vychází a je pohoda. Jenže jsem z tý pohody jel moc rychle a hned v prvním kopci mi dochází, a že to je sakra kopec, 20 km nahoru a z toho půlka po kostkách.

Snažim se kochat, ale hlava mi padá k řidítkům a tupě zírám před sebe. Radši dělám, že nevím, kolik mi ještě zbývá. Když se doplazím nahoru, tak mi Pája s Honzou podávají coca colu a housku se šunkou, kterou s povděkem hltám v prvním sjezdu.

Zvedám hlavu, hluboce se nadechuji, až housku vdechnu a najednou to všechno chápu. Nejsem tady abych se dřel se sklopenou hlavou, jsem tu abych si užil nádheru a majestátnost Alp. Za odměnu dostávám od hor zelenou a vlévá se mi energie do žil.

Vyjíždím dalších hodně, ale nevím kolik, kilometrů na nejvyšší bod závodu, Furka pass 2448 m.n.m.  kde opět likviduji housku se šunkou, jak málo stačí ke štěstí. Dlouhý sjezd, další dlouhý výjezd na další vysoké sedlo a pak už jen 30 km z kopce a zbytek co by kamenem dohodil a zbytek dojel.

Začínám mít ovšem takové zvláštní tušení, že kluci (doprovod) nestihnou přijet dřív do depa než já. Inu mé tušení se proměnilo v realitu a já si po příjezdu z kola dvacet minut počekal než dorazili. Podporovali mou skvěle jedoucí ženu a jelikož slunko svítilo, tak turisté ucpali hory a tím i Páju s Honzou.

Vím, že vše je, jak má být a taky vím, že vše zlé pro něco dobré je, a tak jsem čas vyplnil tím, že jsem se na přijíždějící a vybíhající závodníky upřeně a drsně díval a věřil v to, že je ještě předběhnu. Kluci přijeli, já si nazul svoje boty mílovky a lehce nasranej vyběhnul velice svižným tempem vstříc 42 alpským kilometrům s dvěma kilometry převýšení.

Slunce pálilo a mě se to líbilo, a to hlavně proto, že jsem stále předbíhal a blížil se pod závěrečnou třešničku na dortu, Kleine Scheiddeg. Připojí se ke mně Pája a čeká nás závěrečných 9 km do brutálního kopce do 2064 m.n.m. Ač se mi chce zvracet tak jsem motivován několika fakty.

Pája mě žene ku předu jak nadmutou kozu, či zde spíš krávu. Miluju hory a my stoupáme pod jednou z nejdrsnějších hor, Eiger, která mě fascinuje a dodává sílu. A hlavně se už těšim i docela do cíle. Takže závěrečných 9 km zvládáme motivovaní, s úsměvem a s pocitem na zvracení.

Najednou slyším kravský zvonec a vim, že to není kráva, ale cíl a zvon, který ohlašuje, že jsem to zdolal. Jsem šťasten, uctivě děkuji Pájovi za jeho podporu během závodu a dáváme si spolu cílového piváka, který se úspěšně hřál celý den na sluníčku, ale co, když jsem zvládnul tohle, zvládnu i teplý pivo.

Poté se ukloním uctivě horám a poděkuji jim za jejich vlídnost.  Slunce zapadá a já koukám hluboko dolu do údolí kde bojuje moje žena Hosťa a snažím se ji přitahovat nahoru, nakonec to zvládla i ona a jsem na ni hrd.

Inu další zážitková štace je minulostí, a i z této jsem si odvezl opět spousty osobních zážitků a k tomu 13.místo. Trvalo mi to zhruba 13 hodin a 26 minut, prostě celodenní výlet přes Alpy. Díky

Sdílejte

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.