Jánošík 2017 – Jánošík a zbojníci

Jánošík mi ležel v žaludku už od mého prvního pokusu stát se zbojníkem. Ten pokus jsem doslova a do písmene, s prominutím, prosral. Několik hodin před startem, se ze závodní návštěvy toalety, vyklubalo celonoční okupování záchodové mísy, kde jsem střídal polohu v sedě a v kleče. To byl Jánošík 2016.

Rok se s rokem sešel a naše zbojnická parta vyrazila směr Malá Fatra dokončit nedokončené. Jánošík byl nejen príma zbojník, ale je to taky príma extrémní dlouhý triatlon, který má centrum v rodišti tohoto hrdiny v Terchové. Plavání 3,8km+180 km na kole + 42 km běhu. Letos jsem záměrně před startem vynechal halušky s brynzou, ve strachu z opakování se mého výkonu na záchodě. Ten se naštěstí neopakoval a já se mohl v klidu připravovat na noční start.

Start je na Oravské přehradě a je v zajímavou plaveckou hodinu, tedy v 00:00 z pátka na sobotu. Biorytmus je nastaven, a tak pokus o odpolední spánek úplně nevyšel. Za to když udeřila devátá hodina večerní a já se válel na posteli, tak poslední co se mi chtělo dělat, je skákat někam do vody a plavat. Venku hustě lilo, vítr dul a teplo nebylo.

Přikrýt se peřinou a vykašlat se na to. To se mi chtělo. Zbytek zbojnického týmu se pomalu dere z kutlochů a plni elánu nasedáme do auta a jedeme hodinu k Oravské přehradě do Námestova. Bohatým brát, chudým dávat. No to ani ne. Ale když přijíždíme do Námestova na místo činu, nestačíme se divit.

Čekali jsme mrtvé a tiché město, ale na parkovišti nemůžeme ani zaparkovat, venku duní tóny diskotéky a všude kolem nás korzují bílá trička, rtěnky, gely, hormony. Mezi tímto davem občas proběhne blázen v neoprenu. Co si mysleli návštěvníci diskotéky o novém neoprenovém tanečním modelu nevím.

00:00. Omotáni bójkou se světlem se vrháme do tmavých vod Oravské přehrady. Ta byla milostiva teplotou, a tak to byl zážitek spíše příjemný. Je to velice zajímavý pocit plavat po tmě. Bojky, na které jsme plavali, byli dobře osvětleny, a tak jsem ani nebloudil tmou po Oravské přehradě. Pohupoval jsem se po hladině a čekal až uplavu 3,8km.

Nikam jsem extra nespěchal, poniváč jsem tajně nastupoval do závodu s podezřením na Boreliózu, a tak jsem šetřil tlukot srdce. Plavání je v dlouhém triatlonu diskriminovaná menšina a naprosto zanedbatelná část a já tak po 50 minutách vylézal z vody. Kupodivu jsem vylézal na prvním místě s náskokem pěti minut.

Je jedna hodina ráno a já vyrážím na 180 km dlouhou projížďku po Malé Fatře. V mém podání to byla opravdu projížďka, vzhledem k tomu, že jsem na silničním kole neseděl několik měsíců a kilometrů mám hanebně málo. Ale což, stejně je to v hlavě. V hlavě jsou i zuby. A ty mě velice intenzivně začnou bolet hned po prvním kilometru.

Pak si naštěstí dají říct a já už se můžu kochat noční Fatrou. Pršet přestalo a je deset stupňů. Má čelovka na helmě vrhá mdlý kužel světla, a tak občas mapuji slovenské silniční výmoly. Ona by svítila daleko víc, ale jsem šetřílek a měl jsem strach, že se brzy vybijí baterky.

Pomalu mě začínají rychle předjíždět ostatní závodníci. Ale nenechám se nervovat a šlapu si svoje zbojnický tempo. Většina závodníků využívá doprovodný vůz jako osvětlení, které jede za nimi, a jako okamžitou pomoc. Jenže Jánošík byl pořádnej zbojník, co se nebál vlka nic a tím se řídím i já. Proto jsme domluveni s mým zbojnickým týmem v doprovodném voze, že bude na mě čekat zhruba každých 30 km.

Moc mi to nejede, odháním krize, ale relativně to ubíhá. Občas zaprší, občas je mlha a zima je pořád. Na 100 km si dávám škvarky, chleba se sádlem, vývar a pivo. Začíná svítat, a tak si říkám, jak už to bude pohoda. Jenže netrvá to dlouho a na mě padne krize jako kráva. A aby toho nebylo málo, tak se Malá Fatra zvedne jako velká holka a já mam problém se dostat na vrchol (kopce).

Dolu z kopce svěsím nohy a pod kopcem se potkávám se zbytkem našeho týmu. Sedám si do auta, něco jim a něco piju. Nikam se mi už nechce. Naštěstí mě zbojníci opět nabudí do pohybu a já se po osmi hodinách dostávám do Terchové v relativně dobrém stavu. Tam už na mě čekal zbojník Matěj, můj parťák na běh a vyrážíme spolu na 42 km s převýšením 3 km. Konečně normální sport.

Miluji hory a běhání v nich, a tak se na běh těším. Trasa nás čeká sakra náročná a velká část se ani nedá běžet, o to lepší. Vyrážíme na 17.místě. Upalujeme po skalách a kopcích kde kdysi skákal sám velký Jánošík. Vybral si sakra pěkný kraj a mě tento kraj nabíjí energií. Proto se posouváme stále kupředu. Mlha houstne a výhledy jsou nulové.

Když se nějakou tu hodinu drápeme na Velky Rozsutec tak si ty výhledy jen představuji. Nádhera. Občerstvovačky jsou ve slovenském stylu, a to mě sedí, takže na každé z nich do sebe cpu škvarky, slaninu, banán a zapíjím pivem. Na poslední občerstvovačce se dovídáme, že na třetí místo nám chybí cca 20minut. 7 km do cíle, a tak startujeme turbo motory a krájíme kopce a mlhu před námi.

Kousek před cílem zakrojíme i závodníky na třetím místě. A tak po necelých šesti a půl hodině běhu protneme mlhu jako Rákosníček pod cílovým obloukem.

Celý výlet trval 15hodin 25 minut. Bez zbojníků by byl Jánošík v prdeli a já bych bez svých zbojníků byl na tom úplně stejně. Takže díky Matějovi Jakoubkovi za jeho neskutečné schopnosti být správným parťákem a za jeho připravenost.

Díky Víťovi Hájkovi a Albertovi Hofferovi za řidičské schopnosti a správnou punkovou podporu, za foto dokumentaci a trpělivost. Díky jediné zbojnici Hosťe a zbojníkovi juniorovi za to, že jsme se zbojníky stát mohli.

A jelikož je tento kraj návykový, tak zase příští rok při boji o Jánošíkovu valašku neviděnou.