Montane Spine Race – Od kostrče ku kříži

Spine Race, nadešel čas, abych zvedl kotvy směrem k Alžbětě a podíval se na její starou páteř svými chodidly. Je to páteř Anglie a je to stezka Pennine way, která protíná řídce osídlené anglické pohoří a vrchovinu Penniny, kde převažuje chov ovcí (= hodně bobků a občasné navázání hovoru s ovcemi).

Geoanatomicky s kostrčí na jihu, krčním obratlem na severu Anglie a navazující na Atlas čili poslední krční obratel skotským pohořím The Cheviots. Cesta je to dlouhá – 430 km bez bloudění (nereálné). Je pestrá a krásná, ale zároveň je to dost často hnus. Bláto, mokro, bahno, mokro, vítr, vichřice, bahno, bláto, mokro a do toho občas sníh, kámen, cesta a pak zase klasika bláto, mokro, bahno, mokro, vítr, bahno, bláto.

Je to stezka, která existuje na mapě a je na ní důkladně zakreslena, ale orientace a navigace je často náročná. Stojíte uprostřed mokřadů a bažin, nikde jediný náznak stezky a všude okolo tma, déšť, a tak je to často na intuici a důvěře v gps navigaci. Je to taky nonstop závod, kdy není čas ztrácet čas a není moc možností na odpočinek, kromě check pointů, kterými procházíme.

Na zádech si každý nesl batoh a v něm povinnou výbavu (spacák, bivak, karimatka, vařič, hrnek, dostatek jídla, lékárnička, náhradní vrstvy oblečení, nesmeky, mapy, náhradní baterie, čelovka, telefon, a další maličkosti). Prodělal jsem třítýdenní chaotické období příprav a tréninku, v kterém jsem úspěšně čelil rýmičkám a kašílkům a tak jsem najednou s batůžkem stál na letišti a loučil se svými bližními.

Aby to byl můj klasický odjezd, tak jsem si odlet zpestřil lehkým adrenalinem. V klidu jsem se odbavil, šel na svůj gate do odletové haly a tam jsem zjistil, že nemám telefon. Byl jsem přesvědčen, že z auta jsem si ho vzal, a tudíž jsem si myslel, že mi někde vypadl, či mi ho někdo ukradl. Začal jsem vyhodnocovat, jak hodně jsem závislý na telefonu a jak moc ho budu či nebudu potřebovat.

Bohužel jsem zjistil, že jsem na něm závislý a bez něj to nepůjde. Složitě jsem se zase navrátil zpět a začal hledat telefon. Nikde nic, poslední šance byla zkontrolovat auto. Byl tam. Se svačinou v batůžku a koláčem v podpaždí sedím v letadle do Manchesteru. Vlakem se přesouvám do centra na hlavní nádraží a tam začíná další zážitek.

Potkávám se tam s Janem Kriškou, velkým dobrodruhem, závodníkem a Slovákem žijícím v USA. Setkání je to příjemné, stojíme na správném nástupišti, nasedáme do vlaku do Edale, kde je start závodu. Po skoro hodině jízdy přijde průvodčí a vyhodí nás z vlaku, protože to není vlak do Edale, ale úplně někam jinam.

Vlak stojící vedle na koleji a jede zpět do Manchesteru nám zavírá dveře před nosem. Malá vesnice, kde nic tu nic, jen hospoda, a tak jdeme na pivo. Tam nás mezi sebe velice přátelsky přijmou místňáci a o zábavu je postaráno. Rozumět jim moc není, ale to nevadí. Zpět v Manchesteru a tentokrát již správným vlakem.

Druhý den proběhne kontrola vybavení, registrace a rozprava. Jan je velký fanoušek fotbalu, a tak mě, antifotbalistu, zve na zápas Premier league do Manchesteru na zápas Manchester United. Taková nabídka se neodmítá a zážitek to byl velký a já mu za to děkuji velice. Večer jsme zpět, a tak je konečně čas na přípravu na závod.

Je 7:59 ráno, obloha je ocelová, lehce pofukuje a je docela příjemně. 8:00 Start závodu. 8:01 a hustě prší a fouká. Hurá. Dle zvyku se řadím do předních řad. Tempo je zběsilé, ale jistě se to za chvilku zklidní. Ač můj cíl po měsíci tréninku je jasný, i tak si tajně doufám, že bych se mohl držet kousek za čelem závodu. Jenže skutek utek a mě uteklo nejen čelo, ale i tělo závodu.

Tempo se nezpomalilo a mě bylo jasný, že musím opustit veškeré ambice a zvolit mě úměrné tempo a tím se řídit, jinak si můžu z prvního check pointu vzít rovnou taxík zpět. Do kopce chodím a zbytek běžím. Ze začátku je to dost do kopce, a to je příjemné, pak se to začne vlnit a začne přibývat bahna.

Naivně se snažím přeskakovat velké kaluže či hluboké bahno, abych si co nejdéle udržel suché boty. Později v závodě, jsem se této mé humorné snaze musel hodně smát. Prvních pět hodin hodně prší a fouká, takže svět se uzavírá do kapuce a následování závodníků před sebou. Člověk se uzavře do svého světa a vůbec nic, kromě hýbání nohama a rukama, se neděje.

Odpoledne se královna umoudří a s deštěm poleví. Ovšem vodou nasáklé bažiny a pastviny si s chutí pochutnávají na našich botách a někdy je ani pustit nechtějí. Denní světlo mizí a začíná dlouhá tma. Pohybuji se necelých deset hodin, a to se začíná projevovat. Zhruba v 19:30 dosáhnu po 74 km prvního checkpointu. Tam se nikdo moc nezdržuje a všichni spěchají dál.

Mám úplně všechno mokrý a nemůžu se dočkat až si sundám boty na chvíli. Na chodidlech mám takový varhánky jako po několika hodinovém pobytu ve vaně. Oblékám se do suchého, nohy do mokrého a po hodině a půl vyrážím vstříc noci. Poseděl bych tam déle, či bych si klidně na chvíli zdříml, ale všude přítomný nádech spěchu padá i na mě, a tak utíkám na dalších 93 km cesty k dalšímu check pointu s malou kontrolní stanicí za 55 km.