Iditarod Trail Invitational 350 mil – děj 4. – Lysohlávka?

Iditarod Trail InvitationalFinger lake check point, 208 km, 1:00 ráno. Když jsem přišel do stanu, tak jsem se, jak blbec snažil být maximálně potichu, abych nedělal rámus, nesvítil čelovkou a nebudil spící závodníky. Teď tu ležím necelou hodinu a konečně usínám, když v tom se začne balit jeden závodník a jako na povel se zvedne snad zbytek spících ve stanu a balí se taky. A balí se hodně nahlas. Lituji toho, že jsem bral ohledy, když jsem přišel.

Vyvrcholí to tři německy hovořící závodníci, kteří si v klidu a dost hlasitě diskutují, jako kdyby byli na pivu. A zrovna ještě tím tvrdým jazykem, který postrádá něžného slova. Držím hubu, ale vaří se ve mně krev a v duchu jim dávám výrazná pohlavní jména. Když nastane klid, tak tomu dávám ještě dvě hodiny a vstávám.

Na tento check point jsme si mohli poslat balíček s jídlem. Jenže já jsem snědl zhruba polovinu toho, co vezu od startu. Jak amatérské. Pak si nemůžu stěžovat na těžké sáně. Doufám, že se jednou naučím si spočítat kolik toho opravdu potřebuji. Pravda, kdybych byl nucen trčet někde v divočině několik dní, hlady bych netrpěl, a ještě bych se mohl podělit s ostatními.

Takže z balíčku vybírám jen co lahodí mému jazyku a zbytek nechávám k dispozici buď pro ostatní či pro domácí. Kolem páté ráno vykračuji vlhkou botou opět blíže k cíli. Když černá tma začne vyklízet své pozice, začnou se kolem mě rýsovat nádherné štíty hor. Vidina světla, hor a slunce mi dodává energii. Jenže nic netrvá věčně a speciálně tady to je jak na horské dráze.

Kolem osmé ráno na mě začne padat první vážná spánková krize. Tu poznám tak, že přestávám vnímat okolí, výrazně zpomalím, začínají se mi zdát sny, motám se a myslím si, že to třeba za chvíli překonám. Z krize mě vytrhne zajímavý nález. Nejdřív jsem myslel, že mám vidiny, ale na zemi přede mnou ležela houbička, co vypadala jako lysohlávka.

 Zvedl jsem ji, zkoumal a tento vjem mě donutil se zamyslet a spánek byl na chvíli pryč. Vytvářel jsem teorie o jejím původu. Zdali zde vyrostla před zimou, zmrzla a teď ji nějaký zvíře vyhrabalo. Či vyrostla na stromě na mechu, zmrzla a spadla. Anebo si sebou veze lysohlávky někdo ze závodníků? No pár huličů tu je, tak proč ne?

Napadne mě, jestli bych ji neměl sníst, abych se trochu probudil. Ale pokládám ji zpět na své místo, aby i ti další za mnou měli nad čím polemizovat. Neuběhne ani hodina a spánek je tu zase. Naštěstí se blíží desátá hodina, a tak je čas na satelitní telefon a na hovor s mou milovanou. To mě jistě probudí.

Za nedlouho mě rozveselí i závodník, kterého dojdu. Snaží se rozdělat oheň, ale nejde mu otevřít láhev s benzínem. Zuří a háže ji daleko do sněhu. Nabídnu mu, že to zkusím otevřít. Láhev chytnu a celkem lehce ji otevřu. Tenhle amík je zvláštní člověk. Později se dozvím, že když ho za několik hodin míjel další závodník, tak ležel uprostřed trailu a regulérně bulel, že už dál nejde.

Cesta začíná být velice pestrá, a tak spánek nemá šanci. Při jednom sestupu k řece je kopec tak strmý a ledovatý, že si chvilku nevím rady. Nakonec si sedám na zadek a doufám, že to projde. Ze začátku dobrý, ale pak se do mě opřou sáně a přebírají kontrolu nad pohybem. Vyvázl jsem bez újmy. Hned poté následuje přechod ne úplně zamrzlé řeky. Někdo přede mnou se to pokoušel obejít sněhem, ale to je chyba a solidně se bořil i do vody.

Led vypadá docela tvrdě, a tak to zkouším bez návleků. jenže hned druhý krok se bořím i já. Naštěstí jsem s tím trochu počítal, a tak jsem si namočil jen půlku boty. Vracím se a beru si návleky. Jdu znovu a děsím se. Po pár krocích se bořím do vody do půli lýtek a pár centimetrů návleku kouká nad vodu. Jestli další krok bude o něco hlubší, mám zaděláno na průšvih. Opět naštěstí to už hlubší není. Hned za řekou mě čeká brutální stoupání, kde sotva táhnu sáně.

Krajina kolem je maximálně kochací, slunce svítí a hory jsou vysoký, a tak mě to baví. Kolem třetí odpoledne se zase potácím na hranici solidní krize, když v tom se přede mnou objeví skůtrař. Ještě, než úplně zastaví tak vytahuje flašku a rovnou mi ji podává. Pak mě pozdraví. Bez váhání flašku beru a dopřeji si kvalitní dva hlty.

Když už tu mam padnout tak veselej. Je to taková sladká whiskey, či spíš takovej levnej americkej tuzemák. Ale dělá divy. Bleskurychle rozšíří cévy a nejen ty. Hodinku to funguje a já si prozpěvuji, kochám se a je mi fajn. Jenže si začnu myslet, že už jsem na dalším check pointu Puntilla lake, a tak se podívám na gps a zjišťuji, že to mám ještě 16 km. To mě zdrcuje a účinky Fireballu, toho americkýho tuzemáku, jsou hned pryč.

 Když se u nás jdete projít, tak 4 km za hodinu dáte i pozadu a s přestávkou. Jenže tady se člověk musí docela smekat, aby dal 4 km za hodinu, a tak mě čekají ještě minimálně čtyři hodiny chůze. Fuj ble. Po dvou hodinách musím dát pauzu, protože jsem úplně zničenej. Naštěstí hory okolo mě, mě baví a vždy nabijí alespoň trochou energie. Kolem šesté večer vidím konečně první srub check pointu na Puntilla lake. Zde je i cíl té nejkratší trasy na 240 km.

Ve srubu je přijatelně teplo, jsou zde nějaký konzervovaný produkt k jídlu, a hlavně tu je volná postel. Rychle si ji zaberu, suším věci, abych je neměl moc suchý tak se celej zleju špatně zavřenou termoskou. Mám to úplně všude. Jdu konečně navštívit tzv. outhouse. Anglicky to pojmenovali docela vznešeně. My Češi jsme to pojmenovali trefně – tzv. kadibudka. V tomto je čeština jedinečná. Je čas jít spát, konečně to vypadá na kvalitní spánek.

Sdílejte

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *