Yukon Arctic Ultra 430 mil – díl 5. – První fáze letu

YAU, zapřažen do postroje svých saní, sám sobě psem se naposled ohlížím směrem ku Braeburn. Je brzké odpoledne a při mém odchodu tam bylo docela živo. Braeburn je cíl pro závodníky na 160 km a první civilizovaný checkpoint.

Takže ti, co dokončili oněch 160 km se radovali a chystali se na cestu do Whitehorse, ti co pokračovali dále svou radost drželi na uzdě, a ti co nedokončili a čekali na odvoz, se neradovali a zasmušile již střádali plány na příští rok jak se sem vrátí. I já jsem se zde zdravotně vyděsil a dostal strach, že se blíží konec.

 Už od večera mě tahala achilovka a když jsem přišel do Braeburn, tak mi v ní vrzalo. Hodil jsem nohu nahoru, promasíroval a zalepil kapsicínovou náplastí na radu mistra Karpíška. Naposled se tedy ohlížím, přetáhnu saně pes jedinou silnici, která spojuje Whitehorse a Dawson a pokračuji vstříc novým zážitkům.

Dalším check pointem je Ken lake, tentokrát stan v divočině, který je cca 75 km přede mnou. Je mi jasné, že bez spánku se tam nedostanu a ani dostat nechci. Je nádherně a slunečné počasí mi vstřikuje pravidelné dávky endorfinů přímo do žil. Je „teplo“, oproti brzkému ránu, kdy bylo – 40 °C je teď krásných -20°C, čili jdu na lehko a je mi zpěvno.

Cesta je houpavá nahoru dolu. Lehce přehnaná pozitivita překryje mou ostražitost, a tak se pokusím poprvé jeden kopeček dolu sjet na saních. Je to přímo lesem dolu a nevypadá to hrozivě. Sedám na saně do míst, kde mam spacák abych si nic nerozsedl a hurá dolu.

Sklon kopce, váha saní a moje odpichování hůlkami způsobí, že se nekontrolovatelně rozjedu a s hrůzou zjišťuji, že přede mnou jsou sněhové boule, které jsem nahoře neviděl. Přejíždím první bouli a absolvuji první fázi letu, kterou úspěšně ustojím a v duchu se modlím, ať pode mnou neprasknou saně,

 Následují boule další a s nimi další fáze letu. Saně nadskakuji a já si připadám jak nemehlo v koridě na rozzuřeném býku. Oj saní mě mlátí do hlavy, saně už nekontroluji a od zběsilého brzdění mám sníh úplně všude. Když konečně zastavím, tak hned kontroluji saně. Naštěstí jsou v jednom kuse a já taky.

Cesta ubíhá příjemně a jde se mi nádherně. Achilovku už skoro necítím a z toho mam velkou radost. Moje chodidla si taky zvykají na vězení v botě a svaly pomalu rezignují na bolest a přijímají ji jako nezměnitelný fakt. V podvečer se dostávám na první jezero a odtud to bude už převážně po jezerech.

Slunce předvádí parádní západ a já se blížím k místu, kde jsem minule viděl první stopy vlků. Ku svému překvapení opět narážím na první stopy vlků. V tomto případě vlka. Když srovnávám stopu vlka a psů co běží Yukon Quest tak je to velký rozdíl.

Tento vlk, co tu má zřejmě trvalé bydliště, je jistě zkušený a starý, protože stopa to je ohromná. Hned vedle je průjem jednoho ze psů z Yukon Questu. Je to jedna dlouhá tenká hnědá čára, což značí, že se chudák ani nemohl v klidu vysrat a musel svou potřebu dělat za běhu.

Jsem rád, že ač jsem také tahounem saní, tak si můžu kdykoliv zastavit. Vlk odběhl někam do lesa a čas od času se vrátí zkontrolovat co se dělo na trase. Zatím strach nemám, ale říkám si, že se to s přibývající tmou asi změní.

Po jezerech to utíká celkem rychle a jelikož svítí měsíc, tak ani nesvítím svítilnou a užívám si naprosto magické noci. Kochám se okolními kopci nasvícenými měsícem, a hlavně tím tichem a klidem. Zhruba v devět večer začnu poznávat místo kde jsem minule naslepo odbočil z jezera a náhodou našel srub.

 Tentokrát naslepo nejdu a přesně poznávám to místo. Přemýšlím, zdali nepokračovat dále, protože únavu ještě necítím. Ale přede mnou jsou dlouhá jezera a spát někde na jezeře není úplně ideální. Proto odbočuji z trasy a jdu ke srubu.

Je to stejné jako minule a gauč před srubem je stále na svém místě. Srub je zamčený, ale venku před ním majitel nechal gril. Ku mé radosti je pod ním i bomba s plynem, a tak ho zapaluji a jsem vděčen za takto jednoduchý oheň. Místo masa dávám na gril kastrol, ve kterém měním pevné skupenství H2O na kapalné a taky na něj dávám mokré boty.

Trošku si uškvařím vložku do boty, ale ještě ji stihnu správně vytvarovat a sundat. S chutí ulehám na gauč a plánuji brzké vstávání. Spánek na gauči je však mizerný. Skoro nespím, a tak oproti plánu vstávám už v půl druhé ráno a rychle se vydávám na cestu.

Navíc je opět pořádná kosa, -39 °C, a hlavně vysoká vlhkost, trvá mi chvilku než se chůzí vůbec zahřeji. Šlapu, šlapu, šlapu a hodiny ubíhají. Ani moc nestavím a těším se na světlo. Konečně začíná pomalu svítat a já už mam dost, proto si dávám větší pauzu na jídlo a na odpočinek po dlouhý noci.

 Vedle mě opět stopy vlků, které mě i přes noc nechávali kupodivu klidným. Vím, že se pomalu blížím na Ken lake a taky vím, že minule jsem si myslel, že už tam jsem a pak to trvalo ještě tři hodiny. Ač jsem toto věděl, tak po pár hodinách si už také myslím, že to jezero, na kterém stojím je Ken lake a na jeho konci check point.

 Ale kdeže. Ještě mi to zabere další tři jezera, než opravdu stojím na Ken lake. Na druhou stranu není skoro vidět a já už myslel, že to je kousek. Rezignovaně šlapu a snažím se nekoukat před sebe. Se sluncem vyšel i vítr, který nabírá na intenzitě. Ač je slunečno tak je zima. Po hodině konečně stojím pod prudkým kopcem od jezera k check pointu.

Kopec je tak prudký, že mam velké problémy se vůbec dostat nahoru. Ale jsem tam. Za mnou zhruba 235 km. Nádherné místo s výhledem na jezero. Vítr je silnější než chuť se kochat, a tak se uklidím na chvíli do stanu kde jsou kamna a teplo.

Pojím, popiji a odpočívám. když akumuluji dostatek tepla tak beru spacák a jdu si na chvíli lehnout ven, protože stan je malý a spát se tam nesmí. To mi ale nevadí a rychle ve spacáku usínám. Ne však na dlouho….

Sdílejte

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.