Yukon Arctic Ultra 430 mil – díl 8. – Mimo zem (šťan)
YAU, během pauzy na McCabe jsem vymyslel skvělý plán, jít co nejrychleji a bez pauzy na další check point Pelly Crossing. To je vesnička suchá, původně indiánská, či korektně řečeno vesnička původních obyvatel a místo kde můžeme podruhé složit hlavu v teple a bezpečí komunitní tělocvičny.
Z McCabe vyrážím dopoledne a mam našlápnuto na svižný den. Jenže to, co mě zničilo minule, mě ničí i nyní. Rovina. Moje mozkové závity jou asi opravdu hodně zakroucené a pestré, protože jakmile jim naservíruji rovinu a nudu, tak se seknou a přestávají spolupracovat s mým tělem.
Ze začátku klopím hlavu a zkouším, jak daleko dojdu, aniž bych se podíval před sebe. Moc daleko ne. Zpívám si, vymýšlím texty, učím se beat box, počítám stromy, kroky……a nic. Rovina je rovina a rovinou zůstane. Přichází somatická obranná fáze chůze v nevědomí. Jdu a nevím. Nevím, co je okolo, nevím co je nalevo, co napravo, nevím skoro kdo jsem a co tu dělám. Nevím totiž nic.
Je to krásná fáze mentálního odpočinku a vzácný okamžik, kdy máte v hlavě naprosté ticho a bezmyšlenkovito. Pravda, doktor hlava by mě jistě vyvedl z omylu, ale zde je to nepodstatné. Pár následujících hodin nedokážu popsat, protože o nich nevím. Z tohoto stavu mě probere až podlomení v kolenu, to, když jsem si trochu zdříml. Naštěstí se krajina začíná vlnit a měnit. Navíc začíná být tma a chvilku i sněží.
No a pak vyšel i Měsíc. Ale tajemně si plul za nočním oparem, který pokrýval oblohu a jeho světlo se rozlévalo jako mlíko do houstnoucí mlhy. Stromy se divně kroutili a v měsíčním mlhosvitu vytvářeli podivné kreace. Bylo ticho ještě větší, než ticho může být. Krize jsem měl za sebou a únava a spánek byly snesitelné.
Nonstop chůze zmohla hlavně moje koleno, kde se chystal do bojové vřavy zánět. Pokulhávám si to z mírného kopečka a v tom jsem to uviděl. Zvednu hlavu a nalevo nad lesy vidím tenký kužel světla. V mlze nemá jasné obrysy, ale uprostřed je nejzářivější. Odhadl jsem, že to je tak půl kilometru ode mě.
Nejdřív jsem se zaradoval, že to je nějaký osvícený vysílač, což by teoreticky mohlo znamenat, že jsem blízko Pelly Crossing. Chvilku tomu nevěnuji pozornost, ale pak se znovu podívám a najednou se ten kužel světla začne zatahovat od lesa směrem k nebi. Pěkně plynule jako jízda výtahem. Je zima, -33 °C a já na to čumím jak z jara. A je po kuželu. Pokračuji dále a zachovávám klid.
Uklidňuji se tím, že vše má logické vysvětlení, a tak se sám se sebou snažím najít logické, později i nelogické vysvětlení. První varianta je ta, že jsem měl halucinace. Ale nebyl jsem ve stavu, ve kterém bych halucinace očekával. Druhou možností by mohl být nějaký výboj polární záře, který vypadal, že prochází oparem.
Nevím, možná. No a třetí možností jsou mimozemšťani. Zde jsem si trošku povolil uzdu fantazie a této možnosti jsem přidělil jednotlivé pod možnosti. Za a) Mimozemšťani si mapují, jaký je život na zemi a když zjistí, že tam jsou magoři co tahají saně v mrazu divočinou, tak se otočí a letí nazpátek domu. Za b) Jeden ze závodníku je mimozemšťan a jeho podpůrný tým mu tímto kuželem podává občerstvení, což by vedlo k diskvalifikaci.
Tím mimozemšťanem měl být Číňan žijící v Norsku, který od startu během pěti dnů spal pouze dvě hodiny a pořád se smál. V tu dobu jsem ještě nevěděl, že jde půl hodiny přede mnou. Za c) tuto variantu si již nepamatuji.
Ať to bylo, jak to bylo, už se nikdy nedozvíme, co to bylo. Rozbor jednotlivých možností mě zaměstnal natolik, že jsem již brzy v dáli uviděl světla Pelly Crossing. Trvalo ještě hodinu, než jsem k nim došel, ale vidina tepla a bezpečí byla silnější. Je jedna hodina ráno a jedna věc mi je jasná, že se odsud do rána nehnu. Řekl bych, že jsem usnul během několika vteřin.
