Montane Spine Race 268 mil – Kostrč až L1

Spine Race , po hodině a půl spěšného odpočinku opouštím první checkpoint, do tmy a do mé první anglické noci. Přede mnou dlouhých 96 km s tím, že po 56 km mám možnost na chvíli zastavit v mezistanici Malhalm tarn.

Noc je ještě mladá a jsem zvědav, jak ten dnešní večírek bude vypadat. Pod nohama to mlaská a bahno se čas od času snaží vcucnout mou o pár čísel větší botu. Občas si říkám, jestli to nejsou nějaký malinký trollové, co mě čapnou za botu a nechtějí pustit. Anglie je přece plná tajemství, nebo alespoň Harry Potter to říkal.

Boty jsou permanentně obaleny bahnem a v botě si zakládám na kvalitní anglický močál. Hodiny plynou a přecházím do monotónního pohybu bez myšlenek a jakékoliv mozkové aktivity. Tu občas vyruší nejistota v navigaci, a tak čas od času, někdy i častěji, kontroluji svou gps. Zhruba kolem druhé hodiny ranní přichází první fyzická krize. Ale je to taková přátelská návštěva.

Spíš jako by ke mně přišla v dobrém úmyslu mě varovat ať si nezahrávám, že tu není naposled, a když to nepůjde po dobrém, tak po zlém určitě. Zhruba ve tři ráno přišla znovu a byla už o něco agresivnější. Důsledkem její návštěvy už bylo zpomalení a druhé varování. Zamával jsem ji a šlapal v rychlém tempu dál. Chvilku běh, chvilku rychlo chůze.

Na obzoru už tma prohrává v boji se šerem, a to je vždy moment, který mi dodá energie. Opustit po čtrnácti hodinách kužel čelovky a zvláštní svět v něm je vždy pozitivní moment. Bohužel mé euforie si všimla krize a přispěchala mi na pomoc. Je osm ráno a na mě padá taková deka, že se uchyluji do pomalé chůze, tupého vnímání a k tomu se přidávají první příznaky nedostatku spánku.

Přestávám vnímat okolní světa dění a pohybuji se ve stavu kde bdění střídá snění. Nohy vypověděli službu a chodidla jsou v jednom ohni. Strašně rád bych si sednul a odpočinul si. Když jsem za sebou táhl na Aljašce či Yukonu saně, tak jsem si v těchto případech na ně mohl sednout a pár minut si odpočinout. Jenže zde si můžu maximálně zabořit prdel do bažiny a už z ní nikdy nevstat.

Navíc mě stále po prvním dnu ovládá falešný pocit spěchu a domnění, že všichni pořád spěchají a člověk se v klidu nemůže ani vyčůrat. Potácím se potácím až se dobelhám do vesničky Malhalm. Zde začíná národní park, a hlavně tady mají veřejné záchodky. To je ideální příležitost si sednout. Kvalita odpovídá veřejným toaletám, ale to mi je jedno. usedám, nespěchám a čekám. Dokonce se mi podaří zabít dvě mouchy jednou ranou a během odpočinku se zbavím i nějaké té střevní váhy.

Chodidla mě prosí, ať si sundám boty, ale na to není čas. Musím využít toho, že krátký odpočinek v sedě mě probudil z letargie (či případně přítomný smrad) a vyrážím vstříc národnímu parku. O park se tu starají, a tak místo bláta je tu krásná pěšinka a je čím se kochat.

Cesta začne stoupat prudce do kopce, a to je též pozitivní pro změnu pohybu. Za další hodinku se konečně dostanu na očekávaný mezi checkpoint Malhalm tarn. Je to místo, kde si můžeme doplnit vodu a na chvilku vydechnout. Jestli se na něco těším, tak na to, že si sundám boty. Nohy mam zničený nehorázně a chodidla ještě více.

Když jsem se pokoušel trénovat na tento závod, tak nejdéle jsem běžel 4,5 hodiny a v suchu. Možná proto teď má tělesná stránka nemá ponětí, co se to děje. Chodidla mám výrazně opuchlý, pálivý, bolavý a úplně rozmočený. Dávám jím půl hodinky svobody na čerstvém vzduchu, než je zase pošlu do intoxikovaného pekla.

Fyzicky jsem úplně vyřízenej a psychicky na tom nejsem o moc lépe. Toho využijí hned zlí trolové a začnou mi našeptávat, že můžu klidně skončit. Dávám si jediný cíl – dojít 40 km na další checkpoint, tam si odpočinout a rozhodnout se co dál.

Vyrážím tedy dál. Vítr nabírá na intenzitě a přede mnou se zvedá stolová hora Pen-Y-Ghent. tajně doufám, že tudy cesta nepovede, ale je mi jasné, že přes její vrchol určitě půjdeme. Za nedlouho už stojím na úpatí a přede mnou tak trojkové lezení. To by nebyl takový problém, kdyby se mě královna nesnažila sfouknout z hory dolů.

Při některých poryvech jsem se musel pevně chytnout a přitisknout se ke stěně. Co jde nahoru, musí bohužel i dolu a cesta z hory bolela náramně. Ještě, že mám v rukou hůlky, které skoro používám už místo nohou. Ve vesničce Horton in Ribblesdale si od dobrovolníků dobrovolně dávám kávu a sušenku.

Padne tma a další noc už si brousí kosu, ale už se to krátí a po pár dalších výstupech, bažinách, rašeliništích a občas i normálních cestách se konečně dostávám na druhý checkpoint v Hawes. Nemám tušení kam se má mysl ubere v rozhodnutí, ale je mi to momentálně jedno. 

Najím se a jdu si po třiceti osmi hodinách bdění lehnout. Nohy, v kterých mam zatím 170km, dávám nahoru a uvidíme co se bude dít dále…..

Sdílejte

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.