Líbánky po deseti letech

Tak už už, už ať nás vypustí do divočiny a my máme klid. Ať už nemusíme řešit kudy půjdem, jak půjdem, co sebou potřebujem, co nepotřebujem, protože tohle je nejvyčerpávající součást závodu.

Cestovat s někým blízkým je vždy výhoda. Takže i let, ač byl nechutně dlouhý, byl při rozdělení strastí na dvě hlavy přijatelný. A bylo to i sranda. Většinou jsem problémy při cestování přitahoval já. Tentokrát se této role zhostila Hosťa. Hlavně v Seattlu, kde ji roztomilej pejsek s arogantním pohledem vyčmuchal v batohu svačinu, a tím nás poslal na zemědělskou kontrolu. V taškách jsme měli spousty jídla, protože tady na Aljašce jsou ceny naprosto nesmyslný, a tak jsme se klepali o co přijdeme, protože to co jsme vezli, se sem vozit nesmí. Naštěstí když nás paní viděla, tak pohrozila tučnou pokutou, nechala si balíček sušenýho masa a nechala nás jít. 

Snažili jsme se naše aljašský dobrodružství vměstnat do co nejmenšího časového úseku, aby jsme zbytečně nestrádali steskem po dětech. Takže během těch tří dnů před startem máme napilno. A dnes, v sobotu, to vygraduje. Zachvátil nás totiž nečekaně silný jetlag a během dne jsme téměř k nepoužití a efektivita prováděných úkonů je bídná. To coby trvalo hodinu trvá půl dne. Ale na tohle jsme zvyklí, nebo alespoň já ano.

Loni Aljaška nachystala zimu, kterou tady už nezažili dlouhá léta, hromady sněhu a mráz. Letos ukázala opačný extrém, prý nejhorší zimu za hodně dlouhý roky. A tak to bude zase úplně jiný zážitek. Trochu je možná škoda, že sebou máme lyže, který potáhneme spíš na saních než na nich pojedeme, ale vše má nějaký důvod a o to to bude větší výzva. Však není to ani tak o podmínkách, ale o přístupu k nim. Situace je dána a jak s ní naložíme je jen na nás. Nakládáme s tím pozitivně a už se těšíme. Jak říká náš kamarád zo Slovenska – Bude ako nebolo.

A ono je stejně vše jak má být. Velkou výhodou je, že by neměly být žádný velký mrazy. Naše cesta “líbánky po deseti letech” bude tímto faktem výrazně příjemnější. Ale pravda jest, že jsem již značně poučen, že na Aljašce se nedá očekávat nic, ani počasí. Nemáme tedy žádný plány ani cíle. Náš jediný cíl je si po dobu maximálně deseti dní užívat společné radosti, bolesti, krize a momenty daného okamžiku. 

Kam až nás Aljaška pustí, co naše těla vydrží, je ve hvězdách. My se nicméně těšíme moc na to, až si v McGrath dáme pivo a vyhlášené mancakes (palačinky o tlouštce cca 2 cm narvaná vším možným). Sledovat můžete na https://trackleaders.com/iti25