Kalaallit Nunaat #2

Druhý den ráno jsme si pospali. Krásný pocit to je, když víš, že tě netlačí časový limit a ty můžeš počkat ve spacáku, až se venku zvedne teplota. Ale dřív než teplota se zvedla moje potřeba na malou, a tak jsem u toho rovnou naměřil i ranní situaci za zdí chajdy, která hlásila -34 °C. Cestou zpět jsem rozjel kamna a zaplul se radostně do spacáku. Brácha spal jak medvěd a až když nastala v chatě jarní teplota, tak se začal probouzet.

Večerní plán byl vyrazit přes první fjord a hory na druhý fjord a tam přespat ve stanu, který jsme si s sebou táhli. Znaleckým okem jsme to od snídaně z okna chaty posoudili jako špatnou volbu a vydali jsme se na druhou stranu do vnitrozemí, kde se nachází další chata. Vidina kamen a střechy v týhle kose je velkou svůdnou vahou při rozhodování, které netrvalo dlouho. Možná kdybychom bývali věděli, že i nad fjordem je chata, tak vyrazíme tam, ale o ní jsme neměli tušení.

Obloha byla potažená tenkým závojem přes který se dralo slunce. Jak stoupalo tak s ním i teplota a při pohybu bylo dobře. Pomalu jsme šoupali lyže před sebe, protože to ani jinak rychleji nešlo, a neustále jsme měli čím se kochat. Grónská pobřežní krajina má obrovské kouzlo. Černé kameny se vynořují z mohutných bílých hor zařezávajících se v široká údolí, kde není jediný strom, a jimi se táhnou zamrzlé řeky a na nich jako korálky jezera. Občas statickou krajinu naruší pohyb sobů, bělokurů a při troše štěstí pižmoňů. A hlavně je všude ticho. S bráchou nemáme potřebu dlouze hovořit, spíš mlčet je nám bližší.

Trasa měla minimální převýšení, a tak jsme v pozdním odpoledni dorazili na malou chajdu Nerumaq. Vždy to byla radost, když v dálce spatříš černý bod, který do krajiny nepatří, a víš, že tam bude pohoda. V představách jsme už lili petrolej do kamen, zalévali naši oblíbenou Summit to Eat sušenou stravu, čechrali spacáky, sušili věci… A ejhle, kamna zde nefungovala. Zkoušeli jsme všechny možné triky, ale plamínek naděje vždy po několika minutách zhasl. Tím zhasly i naše naděje na teplo. Ale chajda to byla malá tak akorát pro dva bráchy a dvoje saně a alespoň jsme teplotu zvedli o pár stupňů vařičem a ještě za světla vlezli do spacáku. Když už jsem byl těsně na hraně snu a bdění, tak najednou z dálky slyším hulákání. To mě ihned probere do bdělého stavu a pozornosti. Nastražím uši a čekám, jestli to náhodou nebyl sen. Ale hulákání se blíží, trochu začínám být napnutý, přeci jenom už je venku tma. Pak mi dochází, že to jsou pokyny musherů k jejich psům. Blíží se, blíží a moc si v duchu přeju, ať zase pomalu mizí v dáli, ale najednou se prudce otevírají dveře chajdy. Probouzí se i brácha a matematika byla jasná. Nechce se nám vůbec, ale rozespale ve zmatku vyklízíme věci a saně ven a děláme prostor příchozím dvěma musherům. Venku taková kosa, že i psi se snažili dostat dovnitř, ale ti mají smůlu. Hoši jsou statní, mají hodně věcí a činností, které vytvářejí hodně hluku, a než vše nachystají, je skoro půlnoc. Pozhasínat nebylo co, protože ani místní nedokázali kamna rozjet, ač se o to pokoušeli naléváním (našeho bez našeho vědomí) petroleje rovnou do kamen. Romantika to nebyla, ale ráno, když jsme věděli, že je noc za námi, tak to bylo fajn se setkat s mushery, kteří byli na lovu tuleňů. Dali jsme krátkou řeč a v -30 °C dost rychle posnídali a snažili se co nejdříve vypadnout. Kluci zrovna dělali filtrovanou kávu přes ponožku, protože zapomněli filtr, byli jsme rádi, že nám nenabídli. Prý chutnala po pracím prášku. A já pak cestou uvažuji, jestli by bylo přijatelnější filtrovat kávu ve vyprané ponožce, anebo použité…

Psí spřežení tady má obrovskou tradici, stále více používané k dopravě, práci a lovu než k turismu a sportu jako na Aljašce. Tady si přísně chrání grónské psí plemeno, které má v sobě hodně genů z vlka. Nesmí sem vkročit žádná jiná rasa, aby tento ostrý gen nezměkčila něčím roztomilým. Jsou to pěkní, ale drsní psi. Oproti Aljašce, kde zapřahají za sebe v lajně, tady běhají ve vějíři vedle sebe. Má to své důvody při jízdě volným terénem a po mořském ledu, kdy psi lépe oběhnou překážky. Nemají vůdčího psa jako jinde, na saních se sedí a používá se bič. Grónští psi mají smůlu, protože ti aljašští pod sebe čas od času dostanou slámu, tady pouze sníh.

Rádi jsme se dali do snahy o rychlý pohyb, protože zima kousala a slunce teprve vylézalo zpoza kopců. Byl další nádherný den. Borůvková obloha, jak se říká v angličtině, nad námi a všude okolo kopce, občas stopy od pižmoně a často od sobů, které jsme i několikrát na kopcích zahlédli. Pižmoně jsme naživo neviděli, ale namrtvo jsme ho párkrát ochutnali. A ani nebudu raději psát, co všechno jsme od místních domorodců ochutnali. Ale tady jsme v Grónsku, ten, kdo nejí maso, by tady měl problém. Pro místní byly a v určité míře stále jsou hlavním příjmem všech živin a vitamínů ryby, tuleni, pižmoni, sobi, bělokurové. Třeba syrový velrybí tuk, který je pro Středoevropana téměř nepoživatelný, je největším zdrojem vitamínu C. Ale samozřejmě v Sisimiutu si vše koupíte v krámě, dovezenou zeleninu, ovoce, nicméně bídné kvality. Proto když jsme byli u místních na grónské večeři, tak jednoznačně nejdražší položkou na stole byl ledový salát akvaponicky vypěstovaný pod umělým světlem jedním nadšencem v Sisimiutu.

Cestou jsme si vytvořili dva plány, buď uhneme přes hřeben kopců k jezeru Tasersuulak, anebo budeme pokračovat údolím dál k jinému jezeru. Už z mapy vypadaly vrstevnice přísně a v reálu byly ještě prudší. A navíc u toho jiného jezera byla chata, takže je zcela jasné, jak rychle jsme se rozhodli. Jsme na dovolené, ne na expedici.

Stejně jako včera i dnes nám pohyb výrazně zpomaluje občasné projetí mokrým ledem. Člověk to ani hned nepozná, ale postupně má pocit, jako by mu někdo na saně házel cihly a pod lyže šmirgl. Až když saně mají tak sto kilo, tak musíme zastavit a pracně seškrabávat led ze saní i z lyží. Do toho se přidají prudké a celkem i dlouhé výjezdy a o kvalitní silový trénink před ACR je postaráno.

Na chatu jsme díky brzkému startu a jen jedné pauze dorazili odpoledne a byla to pecka jak z katalogu na Grónsko. Útulná chata, funkční kamna, dostatek petroleje, kterého se rádi zbavujeme v rámci ulehčení saní a následného tepla. A hlavně ta krása okolo, ticho, zapadající slunce. Life is good. Samozřejmě nikde žádný signál, takže ten nejhezčí pocit, že člověk není pro nikoho dostupný a opravdu mu nic nenarušuje aktuální bytí.

Při západu jsem si sedl obalen peřím na kámen a nasával tichoprostor. Večer jsme si malovali pastelkami, které tam byly, což jsme nedělali tak 30 let, a pak jsme hráli karty. Taky neobvyklá aktivita. K dokonalosti chyběla už jen polární záře. Netrvalo dlouho a z okna šlo vidět, jak Aurora Borealis pomalu zapaluje svoje záclony. Noční severní hvězdná obloha, živá polární záře, ticho, klid…… A v chatě 20 °C. Dokonalost.