Česká Aljaška – Montane JIBE JAHA vol.2

Z Náchoda se opět náchodilo dost do kopce,s lyžemi v ruce a se saněmi na zádech. Sníh sice lehce byl, ale terénní kamenitá cesta kolem pěchotních srubů by značně nadrážkovala již kvalitně nadrážkovanou skluznici. Užíval jsem si výhledů od známého bunkru Březinka a rozmanitosti okolního terénu, protože jsem věděl, že brzy přijde první seriózní úsek po asfaltu. Pole byla zasněžená, a tak cestou z kopce to lákalo obout lyže. Což znamenalo zastavit a přezout se do lyžáků. A což taky často znamenalo za pár stovek metrů zjistit, že dál to na lyžích zase nejde. Pak váhat, jestli jít pěšky v lyžákách nebo přezout. Samozřejmě když jsem zvolil návrat do běžeckých bot, tak většinou za zatáčkou bylo krásně zasněžené pole. Někdy mi to nedalo a musel jsem zpátky do lyžáků. 

Trošku blázinec a nervy, ale zase jsem tuhle výměnu měl už efektivně nacvičenou a nezabralo mi to ani dvě minuty. Do Olešnice v Orlických horách to bylo už nicméně jasný. 12 km po silnici nechceš jít v lyžařských botách. O tom by mohli vyprávět Martin s Vítkem, který dilema s přezouváním bot sice řešit nemuseli, ale rádi by ho řešili. Měli jen lyžáky a mezitím co já jsem se v klidu procházel v běžeckých bačkorách oni trpěli v lyžařských a silnice do Olešnice se táhla jak smrad.

Za Olešnicí už jsme všichni nasadili lyže a začali stoupat na hřeben Orlických. A byla to romantika jako blázen. Slunce svítilo, trasa rolbou upravená, krajina celá bílá a omrzlá, občas člověk musel podlézt popadaný stromy, či trochu zabloudit, aby se více věnoval navigaci než kochání se. Podle gps trackingu jsem viděl, že kluci si dávají pauzu na Masarykově chatě, jedné z mála možnosti, kde v Orlickejch zastavit na drink a kus toho žvance. A tak jsem se tam těšil na oběd, protože jsem se dnes ještě k jídlu nedostal. 

Když jsem tam po třech hodinách dorazil, tak jsem se nestačil divit kolik národa, hlavně toho polského, tam je. Zoufale jsem se zařadil do dlouhý fronty, která čekala až se uvolní nějaký stůl. Chvilku jsem tam postával, než mi došlo, že tudy cesta nevede. Z minule jsem si pamatoval, že za 5 km má Horská služba bufet, ale v týdnu nebývá otevřený. Sice je pondělí, ale intuice mi říká, že by to mohlo vyjít. A vyšlo, bez lidí, lahváč, dvě instantní polévky, dvě tatranky a rozpustný kafe. Gastro zážitek to nebyl, ale kvůli němu tu nejsem. To, že Orlický umí být taky přísný jsem se přesvědčil hned jak jsem vyšel z bufetu. Před pár minutami bylo jasno a bezvětří, najednou není vidět na krok a fouká. I tak si to užívám.

Mezitím štafetáři Lenka s Vítem po náročné noci, myšleno společensky, vyrazili k poledni dál směr Broumovsko. S Vítkem moc nespolupracovalo vybavení a největším problém byl, že mu v mrazu zamrzalo vázání a nemohl si sundat jednu lyži. Což se zrovna v této krajině skal a padlých stromů nehodilo. Řešil to tak, že si vždy musel vázání polít teplým čajem. Když došel čaj, byla po ruce už jen jediná teplá tekutina, přišlo na řadu čůrání. K tomu další problémy, kdy na lyžích nedržely stoupací pásy, a navíc Broumovské stěny se nechtěli jen tak lehce vzdát. Nebylo tedy divu, že když je konečně opustili, vyhodnotili, že nemá cenu se trápit dál a využili blízkosti Hronova, kde pověsili svou cestu na hřebík. I tak si zažili intenzivní dva dny a my jsme rádi, že se nebáli vlka nic a šli do toho. Gratulace je na místě.

Martin s Vítkem si v pozdním odpoledni už razili cestu v druhé polovině Orlických, která není moc lyžařská, a hlavně je v noci strašidelná. Vede podél tzv. betonové hranice, kde na úseku cca 20 km je bunkr téměř každých 100 m. Já už jsem tudy projížděl za hluboké tmy a toto místo má zvláštní atmosféru, nikde nikdo, hlubokej les a ze tmy se vynořují betonový bunkry. Už jsem toho měl docela dost a začal jsem přemýšlet o bivaku, ale i kdybych byl úplně vyřízený, do bunkru bych si nelehnul ani náhodou. 

Finále Orlických bylo nepěkný a muselo se jít pěšky po zamrzlém sněhu plným popadaných větví. U Zemské brány vítala cedule Pardubický kraj a silnice na Mladkov. V lese se mi nechtělo bivakovat a u silnice už vůbec ne, a tak mi osud nakonec do cesty hodil turistickou chatu na Čiháku, kupodivu v provozu, a i v pozdních hodinách jsem byl vzat na milost. Jelikož byla celkem zima, -16°C, tak ani klukům se nechtělo tentokrát bivakovat, tak spěchali do Králíků, aby stihli otevřený hotel. Museli nejdříve projet šíleným terénem a kopcema nad Mladkovem, kde museli zaimprovizovat a zvolit jinou cestu a pak běžet hodně svižně 5 km po silnici. Stihli to, a prý to byl jeden z nejhorších zážitků. 

Z Čiháku jsem vyrazil hodně brzo a díky Měsíci skoro ani nemusel svítit čelovkou. Krásný freeride přes pole až do Mladkova. Tam jsem se po stopách kluků pustil do totální pakárny přes kopce do Králíků. Hlubokej sníh, žádná cesta a všude popadaný stromy. Rychlost 2 km za hodinu. Cestou jsem ztratil stoupací pás a optimismu do žil dalo mi až vycházející Slunce. Do Králíku už jsem se vozil po zasněžených polích v husté ranní mlze, kterou se prodíralo Slunce. Představoval jsem si, že jsem někde na dalekém a divokém severu a užíval si to. 

Představu divočiny a severu mi zkazila až ohromná hromada hnoje, smrad a přilehlé zemědělské družstvo. V Králíkách jsem absolvoval svou oblíbenou snídani, kdy jsem se po několika hodinách na lačno vyřádil u Vietnamce v potravinách a na schodech před městským úřadem vše zkonzumoval. Martin s Vítkem už šplhali na Kralický Sněžník, a tak jsem se vydal za nimi. Slunce svítilo, vítr nefoukal a byla to paráda. Sice pořád do kopce, ale po pár hodinách jízdy po polích či chůze po silnici to bylo už po krásně upravených trasách, což je dost znát. Teda až pod Kralický Sněžník. 

Dostat se nahoru z český strany byla pořádná fuška. Divoká jízda volným terénem, brutálně do kopce a člověk měl opět pocit divočiny. Ten jsem zase ztratil, když kousek pod Sněžníkem vidím postavy, jak šlapou v klidu dolu. Nechci věřit vlastním očím, ale kousek před sebou vidím paní v koženém kabátu s liščím ocáskem kolem krku a čepicí s ušima Mickey Mouse. Zaleknu se, že halucinuji, ale pak se z hlubokého sněhu dostávám na projetou cestu skútrem z polské strany, kudy chodí dost turistů a mezi nimi i tento přízrak. Tipuji, že kousek bude lanovka nebo jiná doprava. Rozhledy ze Sněžníku jsou neskutečné. Mráz se tady v předešlých dnech hodně vyblbnul, a tak se nemůžu vynadívat. Následuje krásný a z pohledu diváka jistě hodně vtipný sjezd dolu. Lyže spíše ovládají mě, než já je a saně si také dělají co chtěj, takže se řítím dolů rozevlátej v křečové pozici X. Dokonce z toho dostanu záchvat smíchu.

Jeseníky jsou za odměnu. Můžou to být ty nejkrutější hory, ale teď ukazují svou vlídnou tvář. Cesta ubíhá a ač to je pořád nahoru či dolu, tak je to nádhera. Blíží se odpoledne a do cíle v Petříkovicích dojeli Martin Mazal s Vítkem Pučálkem jako první vítězové Montane JIBE JAHA. Trasu zvládli za 4 dny a 6,5 hodiny. Neuvěřitelný výkon a obrovská gratulace. Cestou toho moc nenaspali a jejich pohyb byl dost efektivní. Však to taky nejsou žádný ořezávátka a mají zkušenosti z vysokých hor. V cíli se ani pořádně neohřáli a za hodinu už měli zase lyže na nohou a jeli dolu na vlak, aby mohli druhý den do práce. Klobouk dolu hoši. Mě trvalo ještě další čtyři hodiny a jeden nepěkný pád, než jsem se do cíle kratší trasy dostal taky. Pro mě to však byl jen checkpoint a delší pauza pod střechou. A checkpoint to byl neuvěřitelně útulný s parádní atmosférou, za což patří velké díky Lence a Evě Zemínovým. Za domácí péči patří dík taky mému otci Karlovi, Hosťě a Evě. Ráno jsem pokračoval dál a dal si dobrou rozcvičku sjezdovkou nahoru na Šerák.

Přes Keprník a Červenou horu to bylo jak v pohádce. Pak jsem se napojil na upravenou magistrálu a po ní frčel až pod Praděd. Na Švýcárně jsem se náležitě odměnil a připravil se na nejhorší. Slunce padalo k obzoru a mě čekala cesta po hřebeni přes nejvyšší bod závodu Vysoká hole, 1464 m.n.m. Měl jsem obavy, že si budu muset prorážet cestu, a že za tmy to bude náročný. Ale opak byl pravdou. Zapadlo Slunce, nefoukalo, trasa byla tvrdá a projetá od lidí, a hlavně to byl neskutečný zážitek. 

Nebe se zbarvilo do oranžové, byl klid, ticho, vycházely první hvězdy a já viděl snad až na konec světa. Byl to ten nejhezčí zážitek z celého závodu. Když padla tma, tak jsem začal sjíždět dolu, což už takový zážitek nebyl. Když jsem dojel zase na upravenou cestu, tak samou radostí jsem se po ní vydal, abych po půl hodině zjistil, že jsem se vydal zcela špatným směrem. Nechtělo se mi zpět obzvlášť, když jsem věděl, že ta správná cesta projetá není vůbec. Když jsem se dostal z hlavních kopců do Dolní Moravice, tak byla slušná kosa, já byl zpocenej a zjistil jsem, že venku spát nechci. Ťukal jsem na dveře, žhavil telefon, ale v deset večer ve všední den to bylo bez odpovědi. Ale nakonec poslední pokus před bivakem na zastávce vyšel a já měl radost jak malej kluk. 

Opět za tmy jsem vyrazil dál a podle mapy to byla cesta po Jesenický magistrále, ale v reálu to bylo prorážení stopy přes ohradníkem ohraničené pastviny. Na jedný z nich na mě kdosi začal dost agresivně křičet, ale raději jsem dělal, že neslyším a rychle zmizel za obzorem. Takhle jsem se kupodivu stále na lyžích prosmýkl pod Bruntálem, ale ke Slezský Hartě jsem už musel pěkně po silnici pěšky. Můj prasklej meniskus z toho úplně nadšenej nebyl. Naštěstí za Hartou jsem odbočil do terénu, a tam to zase šlo na lyžích. A to jen díky lesákům, kteří si kvůli krmení zvěře a těžbě dřeva spousty cest prohrnují. Často na ně nadávám, ale teď jsem jim děkoval. Když jsem minul ceduli Moravskoslezský kraj, udělal jsem si malý bojový pokřik na oslavu. 

Až před Budišov nad Budišovkou to šlo na lyžích. Tam jsem ještě v pozdním večeru stihl otevřené potraviny a opět se nešetřil. Brzo ráno jsem pokračoval krásným údolím Budišovky, kde jsou pozůstatky těžby břidlice. Staré doly, sruby a celý mi to připomnělo tak trošku Yukon, kde jsem cestou potkával časem zapomenuté pozůstatky z dob zlatokopectví. Mělo to tajemnou atmosféru a podobně to bylo i tady. Jakmile se Budišovka vlila do Ohře, tak začalo ubývat sněhu a nastala šaškárna s nandáváním a sundáváním lyží. Využíval jsem každého milimetru sněhu a jezdil po polích co to šlo. 

Jeden místňák na procházce, s kterým jsem se minul třikrát během půl hodiny a naposled jsem ho potkal, když vyšel ze svého baráku, mi přikázal ať zastavím a čekám. Odpor jsem nekladl, on zmizel a za chvíli vyšel s flaškou slivovice. Šlapalo se mi pak hodně vesele. Sníh zmizel na dobro a před městem Odry jsem vypadal jak blázen. Na cyklostezce lidi jezdili na kole, nikde ani památka po sněhu a já si to štrádoval se saněmi na zádech a lyžemi v ruce. Nezapomenu na výraz prodavače kebabu, když jsem v Odrách přišel k němu do krámu s lyžemi. 

Nevím proč, ale strašně jsem se těšil, až s lyžemi podejdu tu naší českou bolavou dálniční tepnu D1. Užil jsem si to náramně. Před sebou už jsem viděl rýsovat se Beskydy. Na cyklostezce před Jeseníkem nad Odrou jsem si procvičil správný moravský dialekt, abych zapadl do místního kraje. Ale místo do kraje jsem zapadl na vlakové nádraží v Jeseníku nad Odrou, abych vyklidil pozice, ač tedy velice nerad. Můj meniskus byl velice tolerantní a moc cestou nezlobil. Nicméně už byl čas ho vyndat a vyhodit. A abych stihl ulehnout na lůžko pod skalpel, musel jsem zapíchnout hůlky, vypnout tracker a sednout na vlak. Ale dobře jsem si zablbnul. 

První ročník Montane JIBE JAHA je za námi a my se už teď těšíme na ten druhý. Protože ač to velice často bolí a je to nepříjemný, tak je to především dobrodružství, které doprovází na takovýhle cestě, a to je ohromným bonusem a nábojem do každodenního života. Na příští rok chystáme i variantu na 150 km pro ty, co zkušenosti teprve sbírají. Velké díky patří firmě Vertone a Montane, že jsou příznivci zážitku jako my a podporují nás v této akci. Nešlo by to ani bez našich kamarádů a blízkých, kteří obětovali svůj volný čas a pomohli kde se dalo – Karel Francke, Teta Věra, Mára Held, Eva Zemínová, Lenka Daníčková, Anetka, Péťa Šilhánová, Vítek Syrový, Eva a Zdeněk Hostinští. Díky! A největší díky patří mojí ženě Hostě, bez který by tenhle závod neznal kromě mě nikdo.

Těšíme se začátkem února 2024 naviděnou :)

Sdílejte

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *