Goralman – zemiaky u bratrů a sester
EXTRÉMNÍ TRIATLON 1 – 45 – 5 KM, 1500M PŘEVÝŠENÍ
Brambory na talíři mám docela rád, to ano. Ale bramboračka na závodech mi už zas tolik nechutná. Ne, že bych se rval na závodech polívkou, ale buď je lepší být na bedně nebo až hlouběji pod ní čili pátej a dále ať je to jasný. Na Goralmanovi to jasný bylo až do poslední chvíle.
Goralman je nádherný triatlonový počin na distancích 2km plavání, 83 km silniční kolo a 21 km terénní běh (díky převýšení spíše často chůze). Poprvé jsem okusil krásu slovenských Oravských Beskyd a jejich královny Babie hory 1725 m.n.m. Na tuhle bábu jsem se hodně těšil. Jenže abych se jí dočkal, musel jsem kvůli tomu absolvovat ještě plavání a cyklistiku. No a taky šílenou sedmi hodinovou jízdu po českých silnicích, ale to by bylo na samostatnou esej.
Čili začalo to plaváním. Plaval jsem kraula. Jako vždycky. Ale díky pouhým pár ponorům zde u nás na jezeře se mi dobře neplavalo, dokonce se mi plavalo blbě. Blbě bylo i mému žaludku, který přes můj jícen posílal v pravidelných intervalech malé dávky krmiva pro oravské kapry. Často se mi to nestává, ale těšil jsem se až vylezu z vody. Z té jsem vylezl až na třetím místě.
Cyklistika byla mírně zvlněná s převýšením 800 m, což mě vyjímečně dost těšilo. To proto, že třista naježděných kilometrů v nohách není moc na konání hrdinských činů. Na kole jsem tedy čekal nečekané. Šlapal jsem. Jelikož na semaforovou červenou se nejezdí ani na Goralmanovi, tak hned na prvních semaforech jsem měl možnost posvačit a pokecat se soupeři. Odpočinek neuškodil.
Na druhých světlech už tolik času nebylo a pak už jsem musel jen šlapat. Ku mému překvapení, jsem se zas tolik nepropadl a ani jsem nezaznamenal výraznější krizi, a tak jsem přijel do depa na čtvrtém místě se ztrátou asi 6 minut.
Na běh jsem se těšil a již jsem vzrušen vzhlížel ku Babí hoře. Dmula se nad všechny hory okolní a už jsem se viděl na jejím (a mém) vrcholu. Nejdříve jsme ale museli zdolat Malou Babí horu. Kopec jako kráva. Ladně přecházím do chůze a zhruba v půlce Malý Báby se dostávám na třetí místo. Rychle získávám náskok a začínám pomýšlet na pozice přede mnou.
Jenže jsem zřejmě pomýšlel moc intenzivně a začínám se motat a přestávám vládnout svým silám. Tento pocit moc neznám, a tak ho ignoruji. Při seběhu z Malý Báby jsem se vzpamatoval a zase skákal přes kameny jako laňka. A pak přede mnou stála, ta nejvyšší a největší Bába ze všech v celých Beskydech. Padnul jsem ji do obětí, lezl ji po kamenech, řetězech a žebřících.
Kozy jsem neviděl, jen bobky. Ze začátku jsme se objímali celkem mile, ale Bába se začala chovat jako krajta. Své objetí pomalu utahovala, utahovala až mě ždímala jako žíňku. Říkal jsem si “K..va co děláš, vždyť jsme k Tobě vzhlížel jako k bohyni” Nezájem, když jsem se dostal do její půlky tak ze mě vymáčkla úplně všechno a já měl problém udržet tempo polských turistů stoupajících nahoru.
Motám se a nevládnu tělu. Naštěstí se stále dokážu smát. Nakonec mě na svůj vrchol pustí. Teď už je to jenom z kopce. Ohlížím se dolu pod sebe a nikde žádná známka závodníka za mnou. Pohoda, třetí místo to je nádhera, z kopce už mě nikdo nedoběhne. Tato myšlenka mě dodává docela energii, a tak opět svižně sestupuji dolu. S Bábou se už nebavím, a to byla chyba.
Pár kilometrů před cílem na mě seslala blesk v podobě závodníka, který kolem mě proletěl takovou rychlostí, že jsem ani nestačil zareagovat. Nechápal jsem, jak mohl tak rychle valit z kopce dolu v takovým kamenitým terénu, určitě v tom měla prsty Bába. A vše je najednou jinak. jsem na čtvrtým místě a už to taková pohoda není. Nakonec si ho donesu až do cíle, to čtvrté místo.
Ale což, bramboračku beru s chutí a hlavní je, že to byl docela intenzivní zážitek. S Babí horou jsem už zase kamarád a prý si spolu ještě zašpásujem, říkala. Už teď se těším na další slovenský oravský zážitek Oravaman.
