Yukon Arctic Ultra 430 mil – díl 3. – První Yukonské lekce

YAU, šero se mění v tmu, a tak uznávám za vhodné zapnout čelovou lampičku. Nicméně si uvědomuji, že na hlavě nemám kromě čepice a námrazy nic, a že jsem ji na check pointu zapomněl vyndat ze saní. Před závodem jsem si vše úhledně a organizovaně rozděloval na saně, dokonce jsem si popisoval jednotlivé sekce abych vše rychle našel.

Takže stačí poslepu sáhnout do tašky a lampičku vyndat. Opak je pravdou, nemám vůbec tušení, do jaké sekce jsem ji umístil, a tak poslepu šmátrám v tašce a snažím se nahmatat předmět, který by ji připomínal. Nahmatám hodně věcí, ale čelovku ne.

Z poza kopců vychází měsíc, a tak si říkám, že v nejhorším mi bude na cestu svítit on. Nakonec ji nacházím naprosto nesmyslně v pytlíku, kde mám náhradní ponožky. Neuběhne ani hodina a já se chci napít. A hle, hadička z vaku na vodu, který mám na zádech pod bundou a mikinou, není k nalezení.

Sice jsem si na checkpointu doplnil vodu, ale už jsem si hadičku nedal dopředu pod oblečení a teď mi visí na zádech z části na mrazu. Vytahuji si ji dopředu a ač vím již dopředu následek, tak se s malou nadějí pokusím natáhnout něco vody. Ani kapička, zmrzlá na led.

Kdybych neměl na rukou palčáky, tak bych si nafackoval. Dávám si různá sprostá jména a jsem na sebe opravdu rozzloben. Nedokážu pochopit, jak jsem na, tak důležitou věc mohl zapomenout (zde bych chtěl podotknout, že toto hadičkové zapomenutí se opakovalo v průběhu závodu ještě několikrát, neuvěřitelné).

Hadičku strkám do podpažní jamky, kde bude následující hodinu rozmrzat. Hodiny plynou a kopce se zvedají, což je znamení, že se blížím k místu, kde jsme minule s Hosťou prožívali svou líbánkovou noc v–50 °C, nic příjemného to nebylo, ale zážitek silný.

Nyní mám také silný zážitek při té vzpomínce. Velice se mi zasteskne po ženě mojí a na dálku ji posílám políbení. Nostalgicky obcházím přesně to místo, kde jsme bivakovali a je mi smutno. Je zhruba devět večer, a tak oproti minule mam dvě hodiny náskok.

Teplota padá k–35 °C a na Yukon je nezvykle vysoká vlhkost, takže zima nemá problém překonávat péřové bariéry. Rychle přidávám na sebe další peří a pokračuji dále. Jde se mi docela dobře, ale chodidla nejsou vůbec spokojená. Vzal jsem si teplejší boty, a tak se mi noha potí a pálí mě celé chodidlo.

Cítím, jak se začínají dělat puchýře. Problém, který je potřeba řešit hned od počátku. Po dvou hodinách toho už mám stejně dost, a tak se uchyluji k první noci v divočině. Letos jsem zvolil variantu stanu a tohoto rozhodnutí vůbec nelituji. Když postavím stan, tak si v něm můžu v klidu ošetřit nohy a nemusím se strachovat co za zvíře mi čuchá kolem spacáku.

Jelikož mé obličejové ochlupení se nachází pod vrstvou ledu, tak mi to dá celkem práci led sundat dolu. Není totiž nic lepšího, než když ležíte ve spacáku a led z vousů a vlasů vám pomalu taje o odkapává přímo do něj. Nacpu do spacáku nejen sebe ale i mokré oblečení, boty a vak na vodu, takže tím asi výrazně snižuji jeho funkčnost.

Ale stále to je lepší než mít po probuzení vše na kost zmrzlé. Moje celozávodní jídelní menu se skládá z ořechů, sýra, salámu, čokolády, rozinek, brusinek, sušeného banánu, sušeného masa, expediční sušené stravy a mého speciálního tukového dortu. Takže večeře je bohatá, dávám si hrst oříšků a jako dezert čokoládu.

Ležím a jelikož se ještě hlava a tělo nesrovnali se zátěží a podmínkami tak vůbec nemohu spát. Poklimbávám a za tři hodiny vstávám. Velice neorganizovaně balím vše na saně a zhruba ve 5 ráno pokračuji dál. Když po půl hodině povolí ztuhlost a tělo se zahřeje tak se mi začne jít krásně.

Člověk má navíc velkou naději, že se blíží svítání. Samou radostí si dávám první hlt hruškovice, co si táhnu sebou. Je to jen kvůli tomu abych si trošku odlehčil saně. Je kolem deváté ráno a na obzoru černá mění se v šedo modrou, a to znamená již brzké světlo.

Místo euforie však přichází krize, a tak se mi nejde vůbec dobře, ba naopak. Začne se mi chtít spát, a tak se začínám lehce motat ze strany na stranu. Musím zastavit, najíst se a odpočinout si. Dog grave lake, check point na sto kilometrech již není daleko, a tak pospíchám abych tam byl co nejdříve.

Slunce svítí a já opět míjím významná místa naší líbánkové yukonské cesty s Hosťou. Cesta je jako minule nekonečná a konečně když dojdu k zatáčce, kde jsme s Hosťou zažívali emotivní chvíle, protože se velice moudře rozhodla vzdát, tak vím, že Dog grave lake je za rohem.

Deža neví, ale Déjá vu to od startu až sem bylo velice časté. Zamáčknu slzu, aby to nebylo na check pointu poznat a s úsměvem tam za chvilku dorazím. Je před polednem, a tak je čas oběda. Z expediční sušené stravy vybírám kuře na kari s rýží, sedím na špalku a zřím na jezero obklopené horami.

Počasí je slunečné, mrazivé a krásné. Přemýšlím o životě, a tak trochu si sním. Mé sny narušuje až myšlenka reality, kdy si uvědomuji, že do Dawson to je ještě minimálně 600 km. Proto se po hodině zapřahám do saní a v duchu za bojového pokřiku vyrážím směr sever….

Sdílejte

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *