Yukon Arctic Ultra 430 mil – díl 9. – Sněží a venku se setmělo

YAU, první chvilku po probuzení vůbec nevím, kde jsem. Ten okamžik zmatení si užívám. Velice rychle však přijdu na to, kde jsem a Mácháč to není. Kómatický spánek byl výživný a není jednoduché uvést tělo do provozního režimu. Pomalu zkouším pohybovat pohybovatelnými částmi těla a je to v pořádku, bolí vše. Nespěchám a veškeré přípravné aktivity dělám s rozvahou.

Když uznám za vhodné vyrazit, vyrazím. Je dopoledne a čeká mě relativně jednoduchá a nudná cesta na Pelly farm. Kdyby ledy Pelly river pevné byly, tak cesta by byla pěkná, ale jelikož nejsou, tak musíme jít 55 km po příjezdové cestě k farmě. Těším se na to, až budu moct z kopce sednout na saně a trochu si zasáňkovat.

Po vypluhované cestě se jde krásně. Jenže po pár kilometrech se přižene sněžení. Zpočátku jemné, ale s přibývající hodinou houstne a houstne. Co sněhová vločka to gigant. Z parádní vypluhované cesty je brodění se hlubokým sněhem. Saně se propadají do čerstvého sněhu a plynulý pohyb vpřed jim nic neříká.

Když vyjdu na první kopec a čeká mě z kopec, tak v mizivé naději si sedám na saně. Párkrát se odrazím hůlkami, ale pokaždé zůstanu stát zabořen do sněhu. Sedím tam jak malé děcko, co se tak těšilo na sáňkování a pak místo jízdy z kopce sáňky táhne z kopce. Jde to pomalu a pomalu mě to psychicky ničí.

Na tohle jsem nebyl úplně připraven a vytáčím se, to mi však pohyb neurychlí. Už je tma a stále sněží, naštěstí se z Pelly farm vrací první závodník, co jde do cíle 500 km, a tak hned skáču do jeho stopy a posledních 10km je přijatelných.

Na Pelly farm je povinných 8 hodin odpočinku. To mi nevadí, ba naopak, moc se mi to líbí, když mam nařízeno se nehýbat a odpočívat. Spím v takovém útulném chlívku, kde je šílený vedro. Vedle mě leží Číňan, kterého jsem podezříval, že je mimozemšťan a který za posledních 7 dní spal 6 hodin.

Ještě, než si šel lehnout tak se ho ptám, jestli je ospalej. Říkal, že by nejradši hned vyrazil a že není ospalej vůbec. Jen co se zapnul do spacáku tak během několika vteřin začal chrápat jak prase. Ihned se začnu ohlížet po chlívku po něčem co bych si narval do uší. Ale marně.

Když jsem si balil věci před závodem, tak jsem držel v ruce špunty do uší. A já vůl si je nevzal, asi jsem se snažil snížit váhu saní. Chvilku to poslouchám, pak se snažím neposlouchat, ale je to takovej šílenej zvuk, že neposlouchat nejde. Mlaskám, odkašlávám, třesu s ním a nic. Až když dostane pořádnýho koňára do ramene tak na chvíli ztichne. Mam pár minut na to abych usnul. Daří se.

Vyrážim brzo ráno a jsem pln očekávání z neznámého a zároveň dost nervózní. Před dvěma roky jsem zde vzdal a otočil se zpět na cestu do cíle kratší trasy na 500 km. Letos vykračuji směrem k Dawson city a ten krok je krásný. Čeká mě ta nejdrsnější a nejtěžší část závodu. Následujících 260 km je výrazně v kopcích a izolovaných od všeho. Cestou je jen jeden oficiální check point, srub Scroggie creek, který je cca 110 km přede mnou.

Bude to cesta dobrodružná, bolavá a hlavně nová. A na jejím konci je vysněný cíl.