Yukon Arctic Ultra 430 mil – díl 4. – Ptačí teploměr

YAU, odchod z Dog Grave lake, check pointu na 100 km, se zdá býti pozitivní. Slunce svítí, příjemných -20 °C, skoro by ptáci zpívali. Když už jsme u ptáků, tak ty tam poletují i v zimě. Nejdříve jsem si myslel, že to jsou jen mé halucinace, které už mě nevyváděli z míry klidu.

Ale zbystřil jsem je i ve stavu bdělosti, a tak byli opravdu skuteční. Dokonce jsem se naučil podle nich určovat i teplotu. Když byla velká kosa (-40 °C), tak jen seděli bez pohybu na větvi a ani nepípli. Když byla menší kosa (-20 °C), tak seděli na větvi, občas se pohoupli a jen tak tenounce pípli na pozdrav.

Když kosa nebyla (0°C), tak i létali a pípali, což bylo pouze jednou. Ale zpět, co se pozitivní od odchodu zdálo býti se brzy proměnilo v rčení „Zdání klame“. Zhruba po hodině, mě zničehonic přepadne doslova atak spánku. A to bych se pak chtěl někdy vidět, protože boj se spánkem je komický a velice náročný.

Spánek je velice mocný bojovník. Naštěstí nemusím řídit vozidlo, a tak si můžu ten boj více vychutnávat a prohra nekončí bouračkou, ale jen pádem a probuzením v hlubokém sněhu. U mě to začíná tak, že si po nějaké době chůze uvědomím, že vůbec nevím kudy jsem šel, co jsem viděl a nepamatuji si jediný moment.

 Pak se začnou zavírat oči a já jsem schopný je ještě zvedat. Je to jak na lavičce bench pressu, kdy ze začátku tu činku zvednete, ale ke konci je trajektorie činky směrem nahoru pomalá, těžká, klepavá a někdy nemožná. Začínám se motat ze strany na stranu.

Vzpomínám si na vyprávění Honzy Kopky jak na Aljašce potkal Itala, který za chůze spal. Na této technice budu v pozdější fázi závodu pracovat, ale nyní je cesta samá zatáčka, a tak je to nemožné. Na chvíli mi pomůže, když se napiju. Je to jako bych skočil do studený vody.

Jenže netrvá to dlouho a spánek je zpět na bitevní linii a tentokrát bez prvních příznaků. Vyhrává a já procitám během pádu do hlubokého sněhu. Trošku jsem překvapen, ale pak se tomu musím smát. Oklepu se a celkem svěží pokračuji dále. Sice se mi už nechce tolik spát, ale dnešní den mi to nejde.

Bolej mě dost nohy, nad čímž se tedy ani nepodivuji, ale nemám chuť do pohybu, a hlavně mam problém s chodidlama. Pálej, otýkaj, bolej a puchýře jsou těsně před porodem.  Trošku brzy, pomyslím si. Tempo je pomalejší a ač jsem si povolil zastavit na pauzu každý tři hodiny, tak podvádím sám sebe a stavím dříve.

Původní plán bylo jít do jedenácti večer, ale už teď vím, že to asi nedopadne. Poučen z let minulých vím, že pokud nastane problém, je třeba ho řešit co nejdříve, ideálně hned. Hned tedy problém neřeším, ale vyřeším ho brzy až zabivakuji. Slunce zapadlo a vyšel měsíc.

Je to neuvěřitelně magické, protože je skoro úplněk a já nemám ani rozsvícenou čelovku. Ticho. Ticho. Ticho a klid. Má to zvláštní atmosféru, která slovem popsat nejde. Cítím tu majestátnost všeho kolem sebe, cítím sebe v ní, a i do mých žil nateče pocit, že jsem toho součástí, pocit absolutního klidu a uspokojení. Zadržuji dech, protože jen ten ruší to ticho.

Je devět večer a já se rozhoduji to dnes zabalit. Poprvé na Yukonu rozdělám oheň a stavím stan, který sebou táhnu také poprvé. A vůbec nelituji. V dnešní době pokročilé, či spíš už překročilé, techniky, je váha minimální a pohodlí maximální.

Není nad to, si vlézt do stanu, zabalit se do spacáku, sednout si, a hlavně si ošetřit chodidla. Mam je dost oteklé, mokré a vypadá to jako kdybych měl pořádnou červenou vyrážku. Osuším je, promažu vazelínou, začínající puchýře lepím tejpovací páskou a nechám jim svobodu bez bot a ponožky ve spacáku.

 Oheň jsem rozdělával zbytečně. Zaprvé mi to zabralo čas, zadruhé bylo -35°C, a tak jsem se stejně vůbec neohřál. Myslel jsem, že si alespoň usuším boty, ale to bych u toho musel sedět a mrznout. Proto volím ústup do spacáku a nařizuji si budíka na tři hodiny ráno.

Vzhledem k minimu spánku z minulé noci a únavě spím dobře. Probouzím se a je to jak v zamrzlé jeskyni. Ve stanu všude kolem mě je námraza. Venku je -40°C a tak to nezdržuji. Rychle zabalím a vydávám se na cestu. Stále za svitu měsíce, který se brzy schová za okolní kopce. Moje chodidla se mi odvděčila za péči a je to výrazně lepší.

Do Braeburn, check pointu na 160 km, to mám zhruba sedm hodin chůze. Psychicky jsem připraven na dlouhé a rovné úseky a na to, že to nemá konce. Možná proto to docela utíká. Braeburn je cíl pro závodníky na 160 km a je to srubová hospoda vedle silnice do Dawson city.

Tam máme možnost se ohřát uvnitř a dát si třeba pivo a teplý jídlo. To je velký impuls k tomu abych se tam dostal co nejdříve, a tak spěchám. Za svítání se dostávám na nádherný jezero a jelikož jsem tu už potřetí tak vím, že na druhé straně už je Braeburn.

V dálce vidím kouř, a tak rychlým krokem „utíkám“ přes jezero. Když projdu místo, kde jsme se s Hosťou minule potkali, když mi šla naproti, tak zamáčknu slzu, pošlu ji pozdrav a políbení. Potom už mě vítá tatík s kamerou a vidina tepla.

Sedím v teple, rozmrzám a na patnáct minut si zdřímnu. Opět věnuji výraznou péči nohám a chodidlům. Achilovka mi pěkně vrže, bolí, a to mě trošku děsí. Protahuji, masíruji, lepím náplasti a doufám, že to pomůže. Suším spacák a všechny mokré věci. Rád bych ještě poseděl, ale je po jedný hodině odpoledne a do Dawson cesta daleká. Proto zapřahám a vyrážím za dalšími zážitky.