Montane Spine Race 268 mil – C8 až C3

Spine Race, na checkpointu je to už taková zaběhnutá klasika. Tupě pokoukat, pojíst, zbytečně vybalit a  zase zabalit věci a trochu pospat. Ještě než se vydám zavřít si oči, tak dorazí Jano. Ne nadarmo se jako doktor zabývá spánkovou deprivací a demonstruje ji v plné síle na živo. Sedne si prostě do židle, ohne se nad tašku, takže to vypadá, že tam něco hledá, ale při detailnějším pohledu, hledá se zavřenýma očima. Prostě si poklimbá nějakou chvilku a to mu stačí.

Výhodou je, že se člověk neprobudí tak zmatenej a rozbitej, jak když spí dvě hodiny, ale samozřejmě to nelze takto praktikovat na každém checkpointu. Později mi na trati dává přednášku právě o spánku. Nejdůležitější fáze spánku je REM, ostatní fáze jsou během takového závodu zbytečné.

Normálně se do REM dostaneme po pár hodinách spánku, ale když je tělo spánkově deprivované, můžete se do této fáze dostat docela rychle. A to je to klimbání v židli. Prostě se nezabývá zbytečným spánkem…..Já se jím stále zabývám, a proto si jdu na hodinu a půl lehnout. Když vstanu, Jano už je nachystán k odchodu, ale já se musím rozkoukat a připravit se k odchodu, což hodinu zabere a tak vyráží napřed.

Po hodině a něco konečně vyrážím i já na noční výšlap. Následující úsek na další checkpoint je nejtěžší co se týká navigace a při odchodu mi jeden z organizátorů přeje co nejméně bloudění. Takže radši rovnou měním baterie v gps přistroji a každou chvíli do něj koukám. Papírovou mapu jsem už nadobro schoval do batohu a spoléhám se na technologii.

Cesta vede přes rašeliniště a pastviny se spoustou kamenných ohrad. Přes tyto ohrady se leze přes nenápadné schůdky či vrátka. Stačí se seknout a vlízt do špatný ohrady a po pár stech metrech zjistíte, že žádný přelez či vrátka tu nejsou. Buď se můžete vrátit nebo lézt přes kamennou zeď do té správné ohrady. Navíc jak je tma, tak chybí jakékoliv orientační body a poznat, že zrovna uprostřed louky máte uhnout doprava, když cesta nikde není, je opravdu těžký úkol.

A tak se stane, že si prostě trošku přidáte na kilometráži. Někdo si přidá více, někdo méně. Janovi to dnes chutná hodně a tak si pořádně přidal. Po ani ne hodině chůze dojdu čelovku a překvapí mě, že patří Janovi. Hodinu bloudil než se dostal na správnou cestu. Ale nevypadal, že by ho to nějak rozházelo. Pokračujeme tedy spolu. Za námi ještě klopýtá jeden závodník a moc rádi ho opouštíme. Je to totiž debil a s nimi není radno dlouho setrvávat.

Hodiny plynou pomalu, bahno se zmocňuje hladově našich chodidel a tak nějak na mě doléhá krize. Necesta vede po rozlehlých rašeliništích a postrádá zábavu. Dostávám se do stavu rašeliništních bludů. To znamená, že se uzavřu do kužele čelovky, koukám pouze před sebe, chce se mi spát a kolem sebe začnu vnímat stromy, baráky a zdi. Ale když se rozhlédnu, všude jen prázdno a rašeliniště.

V krizi se ocitá i Jano. Jako doktor si diagnostikoval žaludeční vřed a nemůže skoro vůbec jíst. Když to zkusil, tak hned začal dávit žaludeční šťávy. Motáme se tmou jako dva opilci navracející se k ránu z hospody domu. Jano situaci občas zachrání nějakou přednáškou z jeho oborů či zážitkem.

Výsledkem je, že si začnu v duchu mluvit slovensky. Nahlas se ale moc neodvažuji, protože si slovenštinu vylepšuji svými vymyšlenými výrazy, kterým se občas směji i já. Ale není nad to se umět trochu mlčky pobavit. Slovensky rozmýšlím až do konce závodu.

Trošku bloudíme a ani jednomu z nás to nechutná. Je pět hodin ráno a my se doplazíme do Greenhead, kde podle pořadatele mají být veřejný záchody a záchranáři s teplou vodou. Těšíme se, že sušenou expediční stravu uvedeme zase do mokrého stavu a chvilku odpočineme. Na veřejný záchody dojdeme. Radost stoupá, ale záhy klesá k nule, protože tu jsou jen ty záchody. Naštěstí jsou otevřený a otevřenej záchod, dobrej záchod.

Koukám do mapy a ty správný kadibudky jsme museli, uzavřeni do svých světů, minout. Jídlo nebude. Sesouváme se před kabinky na zem a opřeni o zeď oba dva upadáme do krátkého mikrospánku. Po procitnutí moje tělo není nadšeno, dala se do mě zima a nálada je na bodu bahna.

Naštěstí bahno pod nohama mizí a za ranního šera potkáváme Hadriánův val, o kterém jsem slyšel jenom v dějepisu. Nyní u něj stojím a ač jsem nedával ve škole pozor, tak mam pocit významné historie. Je to pořádnej val a třináct kilometrů nemusíme řešit navigaci, protože jdeme podél něho. Což znamená nahoru a dolu. Celkem příjemná změna.

S denním světlem stoupá i trochu energie, ale touha zastavit po celonočním pohybování se a odpočinout si je ohromná. Na obou patách mám puchýře a ty už by na chvíli potřebovali z boty ven, alespoň na pár minut. Proto sedám na jeden z hadriánových kamenů a užívám si tu slast vyzout si boty a na chvíli ukázat chodidlům co se děje venku.

Následuje dalších pár hodin chůze podél zdi v polomrtvém stavu. Z toho mě proberou dva závodníci co šli kratší trasu a teď fandí. Chvilku s námi jdou a to mi pomůže. Nadšeně mi ukazují strom, na kterým seděl Sean Connery, když točil Robina Hooda. Jo, je to pěknej strom, ale Robina Hooda jsem neviděl, nebo si to nepamatuju, a jak vypadá Sean Connery si taky nevybavuji, tudíž mě tato informace úplně neohromila.

Na rozdíl ode mně jsou tím nadšeni a tak se mě ptají, jestli se chci vyfotit před tím stromem. V jejich očích vidím, že jediná má odpověď může být ano a tak nadšeně kývám. Po fotce se stromem pokračujeme dál a opouštíme Hadriánův val.

Po čtyřech dnech vidíme konečně kousek lesa. Je to zázrak jít lesem a vidět okolo sebe stromy. Přichází další krize a už se nemůžu dočkat posledního checkpointu. Ale je jasné, že vzhledem k relativní blízkosti cíle (70km), bude touha vyrazit co nejdříve silnější než touha po odpočinku.

Naše tempo je hodně pomalé a těchto 65km z Alston trvá neskutečně dlouho. Ale už už ho cítím, asfaltka a po ní kousek do Bellinghamu, posledního checkpointu závodu a s ním i velká naděje toho, že uvidím i cíl. Teď si ale urgentně potřebuji na chvilku lehnout…