Pražské velikonoce – Orientační běh – Orientačně orientační víkend

OB, inu což, rád se potuluji a bloumám lesem bez cíle a cesty. A tudíž jsou orientační sporty jednou z mých velice oblíbených aktivit. Mám rád kombinaci rychlého a přesného přemýšlení s těžkou fyzickou dřinou. S tou fyzickou dřinou to je v pohodě, tu zvládám za léta závodění celkem obstojně.

Ale s tím rychlým a přesným přemýšlením to v mém případě není zcela úplně přesné, ba naopak, často vlítnu do lesa jak rozzuřený býk a u první kontroly se motám jak zloděj v prázdném skladě. Však mě to nevadí, naopak je to pro mě výzva.

Orientační běh je nejmasovější a nejrodinnější (pokud toto slovo existuje) sport na světě. je neuvěřitelné vidět uprostřed lesů, na louce, dva tisíce lidí. A navíc lidí v pohodě, válejících se po trávě, ve stanech, mají srandovní oblečení a skoro všichni si tykají. V lese potkáte stoletý staříky, muže, ženy, děti, prostě všechny, co se můžou i nemůžou hýbat.

Navíc to vzrušení a následná radost, když kontrolu najdete, či naopak bezradnost a nasranost, když tu kontrolu ne, a ne najít je parádní. Či když zjistíte, že jste na mapě úplně někde jinde, než si myslíte, nebo dokonce vůbec nezjistíte kde jste na mapě a čekáte až kolem někdo poběží abyste se vůbec našli.

A když nikdo neběží, protože jste úplně mimo mapu a v prdeli tak nezbývá nic jiného než to bloumání bez cíle a cesty lesem, případně by se člověk ještě mohl rozbulet. No nic, o víkendu jsem se zúčastnil tradičních třídenních Velikonočních orienťáků Pražské Velikonoce, které se konají v okolí jezera Máchova.

Vzhledem k tomu, že žena moje měla zrovna ten víkend termín tak jsem byl dost nervózní. Mapu jsem po zimě viděl poprvé, a tak jsem nic nečekal a šel do lesa s klidnou hlavou (když vyjmu únikový plán pro ženu a do porodnice). Klidná hlava a rychlý nohy je základ, a to se mi nějak zázračně podařilo.

 V kategorii H21A jsem doběhl na 5. místě, což je můj nejlepší orientační výkon. Jenže po vzestupu následuje pád a druhý den jsem s klidnou hlavou nešel. Začal jsem mít totiž ambice, a to byla chyba. Motal jsem se v tom lese jak pomatenec a odbíhal do všech směrů jen ne to do toho správného.

 Bonus byl, že když jsem chtěl běžet na kontrolu pátou a vydal jsem se na kontrolu patnáctou. Ač deprimován tak do cíle jsem se dostal. Vše, jak má být, a tak třetí den jsem do lesa opět šel s klidnou hlavou a bez ambicí. A hle, ono to funguje, až na dvě výjimky se mi zadařilo a já proklouzl lesem jak nůž máslem (hodně ztuhlým) a skončil na 9.místě.

Mapě zdar