Česká Aljaška – Montane JIBE JAHA vol.1

Za temných dob, ve víru známého viru, kdy se naše hřiště smrsklo na hranici okresu, ve mně vygradovala urgentní touha narušit rytmus tý mojí životní písničky a trochu ten beat zase nakopnout. Původně mě volalo Laponsko, ale tam můj okres nesahal. A nesahal ani do Havířova, odkud pochází má milá žena, ale vůni segedínu od tchyně Evy a kouzlu kraje razoviteho se nedalo odolat. A tak vzniklo JIBE JAHA aneb Pochod za tchyní. 

600km přechod z Jizerek do Beskyd, z Jablonce do Havířova, na kávu a oběd. Po absolvování jsem věděl, že tohle je zážitek, který bych si neměl nechat jen pro sebe. A díky podobnému názoru kamarádů z Vertone, kteří mají pod palcem britský Montane a vzali toto dobrodružství pod svá křídla, bylo jasno, že přišel čas na sdílení tohoto dobrodružství. První ročník Montane JIBE JAHA, 300 a 600 kilometrů přes ty naše hory, lesy, pole, louky. Nonstop, s podporou osudu a náhody, se svým vlastním já, až tam, kam tě pustí. Limit 6 a 12 dní. Tři checkpointy. Ale hlavně nekonečně zážitků a slovem klasika, ne vždy příjemných.

Den 1

Pěkným datumem 3.2.2023 se na hrázi mezi jabloneckými přehradami seřadilo jedenáct odvážných, z nichž devět se v 10:00 vydalo na cestu necestu (zbylí dva jsou členi štafety a přijde na ně řada až později). A když zážitek, tak intenzivní už od začátku. Mokrý padající sníh se brzy proměnil v mokrý déšť. 

Všichni jsme měli strategii jasnou, co nejrychleji se dostat blíže obloze, abychom s vyšší nadmořskou výškou a horským klima přesunuli do zóny sněžení. Díky mokrému a hlubokému sněhu to byl ovšem postup značně pomalý a improvizační. Už po deseti kilometrech jsme byli všichni na kůži mokrý. A aby se člověk zbytečně nezahříval, tak se začal zvedat i čerstvý vítr. 

Čím jsme byli výš, tím pršelo stejně. Naštěstí i v tomhle nečasu dostála jizerskohorská magistrála svého jména a dost úseků bylo upraveno. Alespoň trochu civilizovanosti do nepohody. Jizerky se možná i díky tomu tváří jako mírumilovné hory, ale dneska se rozhodly, že je na čase napravit svou reputaci. Vítr už to byl zbytečně čerstvý, a když se startovní pole nacházelo mezi Rozmezím a Jizerkou, tak hle, někdo nás začal fotit. 

Jenže když fotí Muhu, duch Jizerských hor, tak nejdřív přijde blesk, pak hřmění a pak nastane peklo, které mě vyvedlo z omylu, že to nebyl blesk z fotoaparátu, ale z nebe. Ne náhodou se nás dost sešlo v hospodě na Jizerce, kde jsme hledali azyl před netradiční zimní bouřkou. Roberta Bartoše chytla bouřka ještě daleko od úkrytu, a tak se správně rozhodl nebojovat s živlem a vrátil se do Bedřichova, kde svou cestu ukončil. I tak byl spokojen a patří mu naše gratulace. Když odešla bouřka, vyrazili jsme všichni s nechutí dál. 

Nicméně pauza a krátkodobé zlepšení situace vedlo k zahnání trudomyslnosti a jelo se dobře. Následovala krátká návštěva Polska, kde cesta ubíhala rychle po upravených trasách. Netopýrovi se to tak líbilo, že si nechtěně přidal několik kilometrů navíc, ale nakonec to jsme v průběhu závodu dělali všichni a patří to k tomu. Padla tma a sjezd do Harrachova úzkým korýtkem byl zábavný. 

Martin Šilhán měl dokonce tu čest, že ač měl červenou blikačku na saních, tak byl sražen psím spřežením jako na Aljašce. Z Harrachova na Voseckou boudu to bylo už jen dlouho do kopce a za hluboké tmy. Tady závod bohužel opustil Matěj Jakoubek, ale po půl roce bez pohybu se nebylo čemu divit a nám bylo radostí mít takového člověka po boku.Gratulace, že do toho šel, bylo nám ctí.

Přístřešek nad Krakonošovu snídaní se stal i nechtěným cílem pro Martina Šilhána, který zde dlouho doufal v pokračování, ale díky zlomenému vázání a omrzlinám na prstech musel sestoupit zpět do Harrachova. Radost z toho neměl, ale za nás si vedl parádně a má náš respekt. A už teď ví, že za rok si dá repete. 

Jakmile jsme opustili ochranou ruku lesa, vzal si nás do parády silný vítr, který s přibývající noční hodinou stále sílil. Jako první na Voseckou dorazili kluci z týmu Polička je zlatá loď, Martin Mazal a Vítek Pučálek, zkušení to horalové. Na Vosecký bylo hodně veselo a plno. A to hlavně proto, že Horská služba sem musela kvůli nebezpečným podmínkám evakuovat 13 turistů. 

Na Vosecký jsou naštěstí lidé, kteří chápou fungování hor, a tak neměli problém nechat tyto turisty přespat v hospodě na zemi. Martin s Vítkem nejsou žádný nováčci, a tak se i přes nevůli hospodského, který měl strach, aby se nám nic nestalo, vydali po desáté večer dál na exponovaný úsek přes Vrbatovku do Špindlu. A to v hodně extrémním počasí. Co si prožili vám musí říct sami, ale když i takovýhle drsňáci řeknou, že to byl boj, tak to procházka nebyla. 

Já jsem zvolil strategii usušit věci, počkat na Hosťu, Kopise, Netopýra a pak vyrazit. Jenže jak jsem čekal, tak jsem si dal pivo, abych tam jen tak neseděl, dal jsem si druhý. Po jedenáctý hodině přišla Hosťa s Kopisem a dle jejich stavu bylo vidět, že podmínky se spíše horší. Do zpěvu jim nebylo, ale smáli se. Pak nás před dvanáctou doplnil Netopýr a nikdo si nechtěl ani představit myšlenku pokračovat dál. 

Jenže Vosecká praskala ve švech a oficiálně bylo víc než plno. Naštěstí hospodský věděl, co se děje venku a nabídl přečkat pod stolem v hospodě. Všichni jsme mu byli vděčni a po dalším pivu jsem se místo do Špindlu sesunul pod stůl do spacáku. Pevně doufáme, že kvůli své dobrotě hospodský pak neměl u pana majitele problémy. Děkujeme. 

Den 2

Pro mě byl budíček ve čtyři ráno a před pátou jsem vyrazil. Zbytek skupiny si rozumně dopřál o trochu delší pobyt pod stolem. Do tý doby, než jsem otevřel dveře, jsem věřil, že se počasí muselo uklidnit. Ale kdeže, opak byl pravdou a místy vítr zesílil na úroveň orkánu, a aby to bylo kompletní, tak do toho horizontálně sněžilo. Zaváhal jsem, ale když už jsem venku.

Vydal jsem se vrstevnicovkou na Labskou louku, vítr mě bičoval, hůlky se propadaly hluboko do návějí, viditelnost mizerná a pohyb mezi ohromnými sněhovými jazyky byl strašidelný. Ale pořád to bylo ve stylu ‘wow to je hustý’ a člověk ještě vytáhl telefon, aby si to zaznamenal. Telefonu jsem ještě využil k tomu abych zavolal Hosťe a důrazně doporučil vyrazit až bude alespoň světlo. Spíš to byl nenápadný příkaz, protože představa, že se tímto za tmy probíjí má milá a kamarádi, byla nepřijatelná.

Říkal jsem si, že dojedu k přístřešku U čtyř pánu, a tam počkám do světla. Ale když jsem ho míjel, tak vchod do něj byl téměř kompletně zavátý. Takže nebyl čas ztrácet čas. Při výjezdu k mohyle Hanče a Vrbaty jsem měl problém držet správný směr, ale naštěstí ještě šlo odhadnout, kde zhruba bude další tyč a při každém nalezení další tyče to bylo malé vítězství. Jakmile jsem dosáhl hřebenu, vítr nabral extrémní sílu a tělo muselo přepnout do režimu přežití. 

Dostal jsem se k jedný tyči a snažil se odhadnout směr k další, ale tu jsem už nenašel. Věděl jsem, že nemůžu jít jen tak naslepo. Takže pravidlo vrátit se zpět, jenže proti větru to téměř nešlo. Neměl jsem žádné brýle na oči a neviděl jsem vůbec nic. K tyči zpět jsem se vrátit nedokázal. Poryvy větru mě několikrát shodili na zem. Hlava mi jela na plný obrátky a věděl jsem, že musím zachovat klid a neplašit. Taky jsem věděl, že to musím vyřešit sám. 

Volat HS a ohrozit svým chováním i ostatní by byla až ta poslední varianta. Levé oko mi zamrzlo a nemohl jsem ho otevřít. jediný co jsem poznal, že jsem ve svahu a že tedy musím jít zpět nahoru na hřeben, kde je mohyla a ta mě nasměruje. Ale pohyb nahoru byl téměř nemožný. Potřeboval jsem určit alespoň směr. 

Vyndal jsem telefon, který naštěstí fungoval, jenže vítr mi ho vyrval z ruky. Moment hrůzy. Naštěstí se zasekl za hroudu sněhu a já jsem po něm skočil jak po zázraku. Dokázal jsem určit správný směr, ale měl jsem pocit, že má pozice na mapách nefunguje správně. Podle map bych se měl nacházet zhruba 30 m nad Vrbatovkou, to se mi nezdálo. Další problém způsobil velkou rychlostí letící sníh kousek nad zemí. Měl jsem pocit, že jedu z kopce, nohy jsem měl v pluhu, ale byl to optický klam a já stál na místě. Díky tomu jsem neustále padal na zem. 

Zvednout se, když zapíchneš hůlku a ta se propadne téměř celá do sněhu je náročný úkol. Krok po kroku se posouvám někam a najednou se mi před nosem zjeví silueta Vrbatovky. Spadne ze mě obrovský kámen, protože vím, že nebudu mít mohylu vedle Hanče s Vrbatou. Boříce se do sněhu obcházím Vrbatovku, abych našel nějaký úkryt. U hlavního vchodu, který je zamčený, visí cedulka, že pokud máte nějaký problém, volejte HS. V pořádku. 

Po druhém ohledání nacházím přístřešek, kde je zaparkovaný skútr. Musím tedy silou sundat petlici a odhrabat návěj sněhu, ale je to jediná možnost. Jsem uvnitř, jsem zmrzlej, ale šťastnej. Z přístřešku je okno do kuchyně. Před sedmou ráno se v kuchyní rozsvítí. Když zřejmě pan provozní (druh Trauntenberk) zjistí, že má nezvanou návštěvu, tak přijde k oknu, ani ho neotevře a suše se zeptá co tam sakra dělám. Když mu řeknu, co tam dělám, tak mi jen řekne ať nekouřím, že tam má skútr a až půjdu pryč ať pořádně zavřu dveře, ať mu tam nenafouká. 

Stál jsem tam jak opařený, ale díky adrenalinu jsem se docela zahřál. Nečekal jsem žádnou pozvánku dovnitř, ani žádný servis. Vím moc dobře, že jsem tam dobrovolně a dobrovolně jsem šel do extrémních podmínek. Ale jsme na horách a na těchto exponovaných místech by měl fungovat základní princip lidskosti, kamarádství a pomoci. Mě by v dané situaci stačila pouze věta ‘Jsi v pořádku? Nepotřebuješ něco?’ a já bych odpověděl, že je vše v pořádku, nic nechci a že děkuji za azyl. 

Ale to na Vrbatovce nefunguje a ač neznám tamní poměry, tak jedno vím jistě, tenhle člověk na hory nepatří. Za ranního šera jsem vyrazil na dlouhý sjezd do Špindlu. Tou dobou už kluci vepředu byli dávno někde znovu na hřebenech. Ve Špindlu se o ně jako o vlastní postarala teta Věra, která měla pod palcem první checkpoint. Vstříc bílému peklu se vydali i Hosťa, Kopis a Netopýr. Počasí tvrdohlavě vytrvávalo, ale aspoň už měli světlo. I tak to pro ně byl velice intenzivní zážitek, který prověřil jejich schopnosti. A z již otevřené Vrbatovky měli na Trautenberka stejný názor.

K tetě Věře na checkpoint Snowtubingpark jsem dorazil oklikou až v 8 ráno. Pohoštění, teplo a milé slovo bylo povzbuzující. Není však radno zbytečně plýtvat denním světlem, a tak jsem se brzy vydal znovu na hřebeny. Na jejich úplné vrcholky jsem naštěstí už trasu nenaplánoval, ale i tak silný vítr a sněhové přeháňky cestu nezlehčovali. Navíc ze Špindlu na Černou horu to je téměř pořád do kopce. 

Při pauze na Klínovce jsem zjistil, že ve skupině za mnou, která právě dorazila do Špindlu k tetě, vládne trudomyslnost a myšlenky na ukončení závodu. Věděl jsem, že musím něco udělat, aby to ještě zkusili dál. A v tom se zamračená obloha najednou roztáhla a Slunce asi na půl minuty rozzářilo bílou krajinu kolem, než se přihnala další sněhová metelice. Stihl jsem tu krásu rychle vyfotit a poslat dolu s tím, že tady nahoře už nefouká a svítí sluníčko. A taky, že se na Klínovce dá případně ubytovat. 

Pokračovali dál a udělali mi velkou radost a sobě jistě taky. Cestou nahoru už Slunce neviděli, a již za tmy dorazili na Klínovku, kde se zařídili podle hesla “Ráno moudřejší večera”. Já jsem si mezitím užíval krásný a dlouhý sjezd z hřebenů Krkonoš do Horního Maršova. Podle gps trackeru jsem viděl, že kluci si dávají večeři na Rýchorský boudě, ale věděl jsem, že zdržovat se někde déle není jejich styl. 

Navíc z minule jsem si pamatoval brutální kopec na Rýchory, a tak jsem postupoval s rozvahou. Nicméně jsem zapomněl, jak dlouhý a prudký stoupání, do mě zcela neznámé části Krkonoš, to je. V lese stromy pod nápory větru skřípaly jak na koncertě a byl jsem neustále v pozoru. Spousty popadaných stromů byly varovným signálem, že je potřeba jít s maximální ostražitostí a neustále sledovat co se děje tam nahoře. 

Na boudu jsem přišel ve večerní hodinu, ale naštěstí po klucích zbyla ještě poslední večeře, a nakonec z toho bylo i lůžko. Martin s Vítkem mezitím sjížděli temnou nocí a hodně volným stylem do Trutnova, Rýchory jsou totiž divokou částí východních Krkonoš a často co si neprorazíš to nemáš. 

Den 3

Vyrazil jsem za tmy v brzkých ranních hodinách. I já jsem ze začátku musel razit vlastní stopu, protože vítr hned vše schoval pod peřinu sněhu. V lese to pak byl poctivý freeride a často jediná možnost, jak zastavit dvoumetrový prkýnka bylo se nějak inteligentně vysekat. Ne vždy se to podařilo a bylo to komické. Kousek nad Žacléřem u Stachelbergu jsem nadobro zamával Krkonošům a za rozednívání pokračoval v dobrodružném klesání až do Trutnova. 

Tam nastal poprvé čas, dát sáňky na záda a vzít si běžecký boty. Na Klínovce se to dalo taky do pohybu, a i zbytek startovního pole vyrazil na další cestu. V tu dobu se konečně Krakonoš umoudřil a poprvé se dalo říci, že svítí Slunce. Až na pár osobních soubojů jim cesta ubíhala dobře. V Horním Maršově, na metě 100 km, na Hosťu již čekala druhá část štafety, Lenka s Vítkem. 

Předávka proběhla v poklidu během občerstvení v místní restauraci za společnosti všech. Kopis s Netopýrem tady své putování ukončili, protože věděli, že tohle jim na úvod do sbírky zážitků bohatě stačí. Překonali sami sebe a za to mají můj velký respekt, že i v těchto podmínkách se dostali až sem. Klobouk dolu před Hosťou, která si musela taky šáhnout, nenechala se rozhodit, a dokonce měla chuť se vydat na trasu znova. Vstříc Rýchorám se vydali Lenka s Vítkem. 

Bylo příjemné se projít v normálních botech a dokonce jsem si užíval chůzi po asfaltu. Zároveň jsem litoval kluky vepředu, protože šli celou dobu jen v lyžákách, a to muselo být peklo (jak sami v cíli potvrdili). Byl krásný slunečný den, a to byla injekce optimismu do žil. Nad Trutnovem už se dalo zase obout turisticky lyže a občas dokonce obdivovat nadšení místních, kdy si na polích skútrem projíždějí stopy. 

Projít ovšem část Broumovska na lyžích, kde se chodí spíše v létě než v zimě, kličkovat hlubokým sněhem mezi padlými stromy, bylo občas nelehké. Naštěstí jsem měl tu výhodu, že jsem následoval prošlápnutou stopu od kluků. Okolo Adršpašských skal byla dobře projetá stopa, a byla to krásná podívaná na tu krajinu kolem. Kluci už byli skoro v Polici nad Metují, kde byl další checkpoint u “tety” Péti, manželky Martina Šilhána.

Jenže byly strašně rychlý a přišli ještě dříve, než mělo být stanoviště otevřené. Péťa s Martinem jeli co to dalo, dokonce je naháněli po městě, ale už nenahnali. Nicméně kluci si poradili a skončili v první hospodě. Já jsem měl čtyři hodiny zásek, a tak jsem si mohl vychutnat vynikající gulášek, koláč a kávu v milé přítomnosti Martina a Petry. 

Lenka s Vítkem se mezitím probíjeli nástrahami Rýchor. Vítkovo vybavení často nespolupracovalo a zátěž na saních se pronesla. Ale i tak se pomalu ale jistě posouvali směrem kupředu až v pozdních hodinách dorazili do Trutnova. Tam se rozhodli na nádraží zabivakovat, a když je viděl pan nádražák, tak je pustil do nádražní budky, kde mohli v teple a smradu přespat a nabrat síly. 

Tma padla i na Broumovské stěny, kterými jsem složitě kličkoval, a bylo to tam trochu strašidelné. Skalní stěny, hustý les, popadané větve a nikde nikdo. Kluci vepředu se pomalu blížili Náchodu, a já si přál ať už se tam blížím taky. Oficiální trasa byla neprůjezdná, proto jsem musel improvizovat a zvolil jsem trasu po polích. 

Ze začátku to šlo, ale pak začalo ubývat sněhu, a byl to spíš slalom mezi hroudami hlíny. Naštěstí pod rouškou tmy jsem byl skryt při přelézání ohradníku, které rozdělovaly pastviny. Někdy plot nešel přelézt, a tak jsem složitě improvizoval přes hustníky a potoky. Ale směr jsem držel a světla Náchoda viděl v dáli před sebou. Pak už jsem musel lyže sundat, nandat boty a šlapat pěšky, což byla opět příjemná změna. Martin s Vítkem měli tohle za sebou a stoupali podél pěchotních srubů do České Čermné, kde zabivakovali na zastávce, protože už byla pozdní večerní hodina, a hlavně solidní mráz -15°C…