Iditarod Trail Invitational 350 mil – děj 6. – Negativní

Iditarod Trail Invitational – Rohn check point, 290 km. V plánu bylo pospat, usušit věci a na noc vyrazit. Ale plánuj si na Aljašce, kde člověk neví, co se stane v příští vteřině. Prostor stanu je výrazně omezený, a tak zde platí pravidlo, kdo dřív přijde ten dřív odchází. Když jsem přišel, tak zde byli jen dva bikeři a místa bylo max pro další tři. Bikeři tvrdili, že za námi je větší počet závodníků, ale že dorazí až za dlouho.

Pohoda, nespěchám. Lehnu si na haldu z jehličí a prohnut v luku dle tvaru haldy se snažím usnout. A ejhle, jen co zamhouřím oka, rozepíná zip stanu právě přicházející závodník. Dobrý, ještě dva. A hle, netrvalo to ani dvacet minut a tu jsou. Oka již nemhouřím a čekám na závodníka, který mě jasnou matematickou rovnicí vyprovodí ze stanu.  

Pravda, zas tak jasný to není. V rovnici zafungoval lidský faktor vyčůranosti (slušně řečeno). Zzzzzzzzip se rozepíná a vchází vyčerpaný chodec. Dle rovnice by měli frčet bikeři co přišli přede mnou, ale leží a dělají, že o ničem neví. Nijak to neřeším, vstávám, balím věci a uvolňuji místo.

Věci stihli rozmrznout, ale k stavu sucha mají daleko. Ještě chvilku sedím ve stanu na špalku a snažím se zmenšit své zásoby jídla. Přichází další závodník a s ním i pomocník na check pointu a jelikož to je amík tak velice opatrně naznačuje americkým bikerům, že by měli vstát a jít. Ptají se ho, co tím myslí a ve mě to najednou hrklo.

Odpověděl jsem za něj, že si mají sbalit svoje hovínka a vypadnout nebo chcete-li doslovně “Pack your shit and get out” . Bylo ticho a někdo se tomu zasmál. Sám sebe jsem překvapil, ale svůj účel to splnilo. Když mě pak později předjížděli na trati, jeden pozdravil na půl huby a druhý vůbec. Nechť je Aljaška potrestá sama.

Vyrazil jsem v deset večer za silného větru. Velice brzy jsem se dostal na širokou řeku, kde vítr ještě zesílil a kde led byl hladký jako sklo. Ale nejen, že byl hladký, on ani nedodržoval horizontální rovinu a nakláněl se v různých úhlech do stran. Zde dostávám poprvé opravdu velký strach. Pár metrů ode mě teče a hučí černá voda řeky a do ní se pod lehkým úhlem svažuje led, po kterém jdu.

Saně kloužou dolů k vodě a já musím jít bokem a nahoře, aby saně nespadly do řeky a já s nimi. Jsou chvíle, kdy se nemůžu ani pohnout, stojím na místě a pomalu sklouzávám dolu. Vždy mě zachrání nějaký kámen nebo štěrk a o který se zadrhnu. Všude okolo je tma, pode mnou hučí řeka a všude okolo mocně hučí vítr. Je mi z toho nedobře. Nejhorší je, že mám na saních boty s hřeby, ale v momentální situaci se k nim nedostanu.

Když se led konečně narovná, tak nazouvám boty s hřeby. Je to o něco lepší, ale led je místy tak vyhlazený, že i hřeby kloužou. Ani na rovném ledě nemůžu jít rovně. Vítr fouká z boku a při každém poryvu mi otáčí saně a mě s nimi, takže většinu času jdu bokem. Alespoň jsem si procvičil hlasivky a některá odvážná slovíčka. Po hodině toto peklo skončí a trasa opouští řeku.

Chvilku mentální odpočinek při chůzi lesem, než začne peklo číslo dvě. Dostávám se na planiny, kde se pasou stáda bizonů. Všude spousta bizoního trusu, o kterém jsem si nejdříve myslel, že je medvědí. Ale po detailnějším rozboru jsem obavy z medvěda vyloučil. Nicméně bizoni se zde nepasou náhodou. Je zde teplejší oblast, která má své mikroklima.

Nejdříve to začne tím, že občas narazím na pruhy trávy bez sněhu, Z pruhů se stávají kratší úseky se štěrkem, kamením a trávou. No a z úseků se nakonec stane docela regulérní oblast bez sněhu. Táhnout saně přes kamení, štěrk a trávu je opravdu libůstka a jestli se mi zdálo, že na sněhu drhnou, tak tady stojí. Mám strach, aby to pod mojí náloží věcí vůbec vydržely.

Aby toho nebylo málo, tak se přidají velice prudké výstupy, do kterých ty saně sotva vytáhnu. Takhle to trvá několik hodin a ke konci jsem úplně vyřízený. Když se opět dostanu na sníh tak mám pocit, že jsem v nebi. Takovou radost ze sněhu jsem dlouho neměl.

Dostávám se na menší jezera a zde na mě padá silná spánková krize. Už nejsem v napětí, chůze přešla v monotónní šlapání, a tak se vkrádá spánek. A vkrádá se mocně. Pamatuji si, že jsem šel po úplně černým popraskaným ledě. Snažil jsem se být ostražitý, ale vůbec si nepamatuji, jak jsem se dostal na druhou stranu a ani to, jak to jezero bylo velké.

Pamatuji si jen to, že se mi zdálo, jak vedle mě běží pes a jak jsem uskočil a málem spadl na led. Tak nevím, jak to bylo s tou ostražitostí. Mikro spánek a v něm mikro sny, mně strašily čím dál častěji. Na Yukonu jsem to řešil tím, že jsem sedl na saně a dál si pár minut spánku. Řeším to stejně i zde. Ale nefunguje to. Vydržím jít půl hodiny a znovu to na mě spadne. Opět sedám na saně a dřímám.

Opět půl hodina chůze a zase se ocitám v podivném světě mezi realitou a sněním. Takhle to trvá celou noc. Probudí mě až ranní svítání. Šel jsem kolem padlého stromu a jeho kmen vyzýval k usednutí a vykonání potřeby. Jak si, tak kakám, tak najednou spustí koncert dvou smeček vlků, kteří zřejmě soutěží v tom, kdo hlasitěji vyje. Nejdřív zleva a pak zprava. Nevím, proč vyjou, já nic necítím.

Vysvitne slunce a je mi lépe. Volám satelitním telefonem své ženě. Když už sedím na saních, tak si dělám i sušenou expediční stravu. Ta se zalije ideálně horkou vodou a čeká se zhruba osm minut, než je připravena. Řekl jsem, že těch osm minut využiji kvalitně a zdřímnu si klasicky na pár minut v sedě na saních. Probouzím se za čtyřicet minut. Totálně, ale opravdu totálně zmatený.

To se mi nestalo ani po té nejhorší opici. Vůbec nevím, kde jsem, co tady dělám a proč tu jsem. Nevěděl jsem, jestli jsem v Jizerkách nebo v Kanadě. Nevěděl jsem proč tu je sníh a proč tu sedím. Trvalo to dobrou chvilku, než mi vše došlo. Ruce jsem téměř necítil a pořádně mě brněly. Jak jsem o ně byl opřený hlavou, tak znecitlivěli. Sušená strava je úplně studená. Naštěstí nemrzne. Vstanu a musím se tomu dlouho smát. Mám radost.