Montane Spine Race 268 mil – T6 až C7

Spine Race, Na checkpointu si dopřeji něco málo přes dvě hodiny spánku. Ale kvalita to byla mizerná. Sic ze začátku spím jak zabitej, ale pak spoluležník začne chrápat takovým způsobem, že se nestačím divit, co dokáže lidské tělo vyprodukovat za zvuk.

Myslím na ty špunty do uší co mám v tašce a pro který se mi nechce chodit. Vstanu a jsem tradičně zabržděnej. Tudíž to co by mi v normálním stavu trvalo dvacet minut, mi tady trvá hodinu. Najím se, kávu popiji a začnu se oblékat. Závodnice, co se chystá taky vyrazit, se mě ptá, jestli může jít se mnou.

Ač jsem spíše solitér, tak přikyvuji, že samozřejmě. Řeknu ji, že za deset minut vyrážíme. Ale po deseti minutách jsem se nikam neposunul, tak začnu stresovat a urychleně vše házet do batohu. Už je to hotovo, ale nemůžu najít rukavice, který jsem si sušil. Dobrých dvacet minut prohledávám snad celý kostel, ale možná se sušili tak, že se vypařily. Ona závodnice sedí rezignovaně u stolu a zahání čekání jídlem.

Konečně v 22:30 vyrážíme do tmy, lijáku, bahna a větru. Cesta vede podél řeky, přes pastviny a ploty. Permanentně to čvachtá. Kolegyně je relativně upovídaná a já se klasicky nominuji do role posluchače a svou konverzaci omezuji na yes/no/really? Ta žena, jejíž jméno matně odhaduji na Kerry, má problém s botami.

Staví jednou, aby si je spravila, čekám. Podruhé potřebuje čůrat, čekám a jdu čůrat opodál. Potřetí opět boty, ale to už jí je trapný, tak mě posílá napřed s tím, že se třeba uvidíme. Tak nějak mám chuť být sám, a proto podvědomě spěchám kupředu. Rychlý pohyb mě celkem osvěží, ale co mě osvěží ještě více, je přechod řeky.

Cesta vede přes řeku, ale ta hučí jako divá a když do ní zasvítím čelovkou, tak někde na dně jsou vidět velký kameny po kterých se za normálních podmínek dá přejít suchou nohou. Zdá se mi nereálné, že by tudy šla cesta, protože proud řeky je docela silný, a tak chvilku korzuju kolem břehu a hledám místo na bezpečné překročení řeky.

Ale nakonec končím u oficiálního přechodu. Chystám se jak na skok na mistrovství světa. Nechce se mi a váhám. Nořím hůlky do vody na první ponořený kámen a skáču na něj. Voda je po kolena a kdybych neměl hůlky, tak mě proud strhne sebou.  A že hloubka nebyla malá. Není čas ztrácet čas, a já se přesouvám na druhý kámen, na třetí a rychle na břeh.

Výhodou tohoto přechodu byl vyplavený adrenalin a tak se cítím velice dobře a spěchám kupředu. Když začne docházet adrenalin, tak začínám před sebou vidět čelovku. To je další hnací motor a brzy doběhnu Tonyho.

Toho jsem potkával už od prvního dne a neustále se míjíme. Je to zkušenej veterán a místňák. Tonda toho moc taky nenamluví a tak chvilku jdeme mlčky spolu, ale brzy ho opouštím. Cestou potkávám záchranáře, kteří mě varují, že je docela rozvodněná řeka, kolem který jdeme. Really? Ještě, že to vím.

Cesta se začne ubírat kaňonem podél řeky. Někdy je to v pohodě, ale někdy cesta zmizí a přede mnou je kamenitý sráz a cesta nikde. Podle gps cesta vede dva metry ode mě v bublající řece. Kameny kloužou a hledat si přes ně cestu je náročný a dosti pomalý. Takhle to pokračuje nějakou dobu než kaňon skončí ohromným vodopádem.

Stojím zhruba padesát metrů od vodopádu a snažím se intuitivně vycítit cestu. Ale necítím nic, jen narůstající nejistotu a moje pižmo. Přede mnou i nade mnou prudký sráz a kameny. Podle gps má jít cesta podél vodopádu. Kousek zkouším lézt po skále a balvanech, ale strach a selský rozum mi velí jít zpět dobrovolně než nedobrovolně pádem. Vše stěžuje tma a orientace v tomto nepřehledném terénu.

Váhám a snažím se vyčíst z mapy i to co tam není. Nakonec volím variantu volného stylu a cestu nejmenšího odporu. Nahoře nad vodopádem je hráz a na ní se musím nějak dostat. To se mi nakonec povede, ale moc by mě zajímalo, kudy vede oficiální trasa. Z hráze vidím Tondu, nebo spíš jeho čelovku, jak se točí ze strany na stranu a stejně jako já hledá cestu. Opět posílen adrenalinem pospíchám do kopců přede mnou. V kopcích na mě doléhá krize jak spánku tak těla a mysli.

Dostávám se do hypnotické chůze a z té mě dostává až vyděšení. Tupě totiž zírám pod sebe na stopy ve sněhu, který občas vystřídá tráva, a najednou bílou barvu střídá barva temně černá. Až mě z toho zašimrá v podbřišku. Pode mnou je útes a prudký sráz. Pro lepší probuzení mi hned prudký vítr nafackuje a jsem zpět v realitě.

Koukám na mapu a trochu jsem sešel z cesty. Vracím se a podél srázu kráčím po vrstevnici ve fujavici dál. Je to docela dramatické v té tmě a ač je člověk v Anglii, tak má pocit, že je v drsných horách. Cesta z kopců dolů je bolavá, a hlavně se ponořuji do stavu mezi bděním a sněním, což přináší opět úsměvné situace. Například jsem se leknul kozy, která kolem mě proběhla a v tu ránu leknutím se rozplynula.

V šest ráno se dostávám do vesničky Dufton. Tam je takový mezi checkpoint, kde si můžete max půl hodiny odpočinout a doplnit vodu. Organizátoři, vzhledem k blížící se vichřici, pravidlo max 30ti minut pobytu zrušili a umožnili závodníkům se připravit na výstup na nejvyšší bod závodu. Čili jsme tam mohli být jak dlouho jsme chtěli. Přišel jsem tam relativně zničenej, a tak jsem tam sebou fláknul na zem a čtyřicet minut si pospal. Zde opět potkávám Jana, ale odchází když já jdu spát.

Co jest, ale naprosto stěžejní v této vesnici, že je zde otevřená kavárna. Pro mě milovníka kávy, to je jako ráj na zemi. Po hodině a něco opouštím “mezi checkpoint” a již za světla mířím do kavárny. Z té zrovna odchází Jano, ale jako slovenský bratr na mě čeká.

Já už mám dost instantní kávy z check pointů, kterou si musím dávat s mlékem a cukrem, aby se z ní stal dezert a dala se polknout. Rovnou si u milé paní objednávám double shot espresso. Jenže zapomínám, že jsem v Anglii. Paní pochopila double shot jako pořádnej velkej kbelík kafe. Ale tak lepší než-li drátem do oka.

Poprvé a ne naposled vyrážíme s Janem. Čech a Slovák kráčí sračkami a bahnem vstříc tomu nejvyššímu vrcholu závodu Cross fell (882 m.n.m.) Co víc by si Čechoslovák mohl přát ? Jano je velice zajímavý člověk a mimo jiné je to pokořitel tý nejdelší trasy na aljašském Iditarodu, kdy se sáněma ušel 1700km. Je to doktor a zaměřuje se na spánkovou deprivaci, založil si pivovar, žije v USA a tak bych mohl pokračovat dál.

Nicméně je mi to trapné, ale síla hor a živlů mě nabíjí, a já mám opět touhu jít sám a rychle. Proto se Janovi vzdaluji a spěchám na vrchol. Pár výškových metrů a z bahna je sníh. Toho přibývá a já jsem ve svém živlu. Sice to je mokrej sníh a pod ním nezamrzlý bažiny, ale je to sníh. Na kopci přede mnou vidím další dva závodníky a tak se ženu jak pes za nimi. Jakmile vyjdu na první vysokej kopec, začne brutálně foukat.

Na druhým kopci fouká tak, že mám problém držet rovnováhu a při poryvu větru to se mnou hází jak s hadrem. Vítr mi tak šustí mojí šusťákovkou, že neslyším nic, jen to zběsilý šustění a hučení. Přede mnou se z mraků vynoří Cross fell a tím jsem dosáhl nejvyššího bodu závodu. Rád bych si to užil a pokochal se, ale vítr mě odfoukává zase rychle dolu do údolí.

Cestou nedaleko pod vrcholem je kamenná horská chata a v ní horal co vypadá jak Santa Klaus, vařící čaj a polívku. S chutí si dám a nasávám neuvěřitelnou atmosféru této kamenné chýše. Pak už je to jenom dlouho z kopce na další checkpoint Alston. Sníh pomalu mizí a opět přichází to staré dobré, tedy mokré, bahno. Do Alston dorazím ještě za světla kolem půl páté s tři sta kilometry v nohách….