Čertovskej ultratrail 66,6 km – S čerty nejsou žerty

Čertovskej ultratrail, člověk by řekl, že když uběhne 600 km zimní Aljaškou, tak uběhnout 66 km letním krajem Karla Hynka bude zanedbatelná aktivita. Ale ejhle, ono to zas tak není. Čertovský ultra trail je opravdu unikátní závod a jelikož se koná na mém pískovišti tak by bylo škoda si na něm nepohrát.

Po Aljašce jsem se pohybovým aktivitám moc nevěnoval a začal cvičit v nedávných dnech. Navíc náš nejmladší syn Vojtěch byl odříznut od přísunu mateřského mléka, s čímž se vyrovnává jako správnej chlap – řve celou noc. A jako zástupce nemléčného poprsí mu přes noc nabízím svou chlupatou hruď já a bdím s ním. Svěžesti v posledních týdnech výrazně ubylo a dle toho to vypadá. Nicméně kdo se bojí pekla je srab, a tak jsem se zvesela vydal vstříc pekelným branám na hradě Houska.

Vy, co to nevíte, tak na hradě Houska je opravdový a úřady uznaný vstup do pekla. Jakožto smrtelníci do pekla ještě nemůžeme, a tak jsme zůstali u jeho bran a startovali od hradu Houska směr Bezděz a všechny ostatní přilehlé i nepřilehlé kopce. No, co vám budu psát, vyběhl jsem, jak jsem zvyklej a začlenil se do popředí závodu.

Trasa je velice pestrá, a tak to dobře utíká. Mě to utíká taky dobře, ač někde v hloubi či spíše mělčině vím, že nic netrvá věčně. Ale jak říká jeden můj kamarád „žiju přítomností“ a tak jí tedy žiju a neřeším co přijde. Z Bězdězu jsou fajn výhledy a na občerstvovačce fajn lidi a koláče. Malá buková hora nabízí ještě lepší výhledy.

Při seběhu dolu ovšem ta přítomnost začíná docela bolet. A to nás čeká teprve to nejtěžší. Opouštím skoro čelo závodu a řadím se do krčních oblastí závodu. Zde jsem již sám a toužebně čekám až se dostanu na další občerstvení.  To jest na 35 km. Dělá se vedro a peklo přitápí. Vyrážím dál, ale běh to už moc nepřipomíná. Chtěl bych se ztratit, abych mohl zastavit, ale je tu tolik fáborků, že i kdybych byl slepej, tak se ztratit nejde.

Rychle se dostávám do finálních pozic závodu čili do řiti a v ní setrvám až do dalšího občerstvení. Běžet už moc nemůžu. Když jsem běžel Čerta poprvé, tak jsem byl ve stejné situaci, ale na občerstvení pod kopcem Ralsko byla studená řeka Ploučnice a její průrva a stánek s pivem. Koupel a pivo mě vytáhli z krize a já se do cíle dostal. Letos je tu jeden problém, že tu žádná Ploučnice ani stánek se studeným pivem není. Jediný, co tu je, je nejtěžší kopec Ralsko přímo přede mnou.

Kdybych si občas přečetl propozice závodů, tak bych věděl, že je trasa jiná než předloni a nemusel se zbytečně těšit na osvěžení. A tak tam sedím a najednou jsem zjistil, že vlastně existuje možnost, že do toho cíle nedoběhnu. Toto zjištění si uvědomím málokdy, ale zde nabylo jasných rozměrů. 45 km za mnou a já lehce potupen odevzdávám měřící čip a stahuji se do nejbližší civilizace kde čekám na záchranu.

Aljaška má v tomto jednu výhodu. Nejlehčí cesta, jak vzdát, je se dostat do cíle. Děkuji čertům za krásný závod a organizaci. A co dál? Mistrovství světa v extrémním triatlonu v Norsku, premiéra na kolečkových bruslích v rámci premiéry na Gigathlonu a unikátní český počin Winterman. Je čas začít trénovat.