ME Xterra – Zittau 2016 – Deutschland uber alles takže Ich bin Berlin
Xterra Zittau, to jsou mé jediné dvě fráze mé oblíbené řeči, které mi utkvěly v paměti po čtyřech letech studia němčiny na střední škole. S následujícím článkem to nemá nic společného, snad jen to, že jsem byl v Žitavě, či chcete-li v Zittau, na Mistrovství Evropy v terénním triatlonu (Xterra).
A nejen, že jsem tam byl, já jsem dokonce závodil. Xterra Germany je i součástí světové série, a tak se tam nemluvilo jen evropsky, ale i jihoafricky, novozélandsky a podobnými mimoevropskými jazyky.
V pátek jsem ladil formu tzv. techno stylem. Na to abyste tak vyladili, stačí být v tomto termínu u Máchova jezera kde probíhá jeden z největších techno festivalů. Bezvětří a klidná voda jezera Máchova zajistili kvalitní basový poslech, při kterém se i nejedna skleněná tabulka klepala.
Naše království, které někteří hanlivě nazývají chatou, jsem obalil dekami a zvukotěsně oddělil od okolí. Špunty do uší jsem narval až k bubínku a vše pojistil dvěma sklenkami červeného vína. I tak jsem si užíval festivalu.
Ale přesuňme se do místa dění. Atmosféra byla uchvacující a pořadatelé jsou opravdu, jak mi říkáme, punktlich a zázemí bylo jak na nemalém festivalu. Ve vzduchu visela nervozita, která se mísila s vůní grilovaných wurstů a nedaleko stojících toi toiek.
Na startu v elitní kategorii, kde jsem se ocitl i já, stálo 40 závodníků a konkurence byla nabitá, proto jsem plánoval za úspěch místo okolo dvacátého. Na startovní čáře hráli rozhodčí na čekanou a když jsem nervózně vydechoval, čekajíc start za pár vteřin, tak to trvalo ještě tři minuty.
Za ty tři minuty čekání mi vylétl adrenalin tak vysoko, že jsem při startovní výstřelu vystřelil jak zběsilej a najednou byl výrazně na čele závodu. To samozřejmě netrvalo dlouze a už mě za nohy tahali, posléze připlavávali, další a další borci.
Inu což, plaval jsem, jak jsem mohl a občas pozoroval zelené žmolky, které splývaly pode mnou, a které jsem se snažil nepolykat. Po jednom a půl kilometru jsem konečně mohl vylézt z vody, a to na 14 místě. Nebylo mi do zpěvu, což později komentovali Hosťa s tátou, že má barva byla výrazně zelená.
Na prvních kilometrech si kluci asi spletli počet kilometrů, které jedem a vypálili jak do závěrečné rovinky. V oblacích prachu mi zmizeli z dohledu a já čekal kdo mě dojede další. Další mě dojeli, ale nebylo to tak hrozný a já zase nabral barvu a chuť někam jet.
Co čert nechtěl, či vlastně chtěl, jsme zase začali dojíždět odpadající bikery. Bylo to hodně do kopce, ale i pěkně z kopce a pěkně v terénu. Začalo mě to dokonce bavit a ve sjezdech jsem si hrál na „drsnýho“ sjezdaře a ve výjezdech jsem si na nic nehrál, protože jsem byl rád, že jedu, natož abych si ještě hrál. 36 km sakra nahoru a dolu bylo za mnou a já přijížděl do depa na 24.místě.
No jo, říkal jsem si, tak dvacítka to nebude, ale třeba ještě něco seběhnu. Tak se vydám na posledních 10 km běhu. A hle, jeden závodník předběhnutý, druhý, třetí za mnou, čtvrtý na dohled. Pátý, šestý, sedmý za mnou a když už se raduji v posledním kilometru běhu z šestnáctého místa tak před sebou spatřím dalšího závodníka.
V mých svalech se chystá stávka a v mé hlavě boj – jedna půlka si říká „Ty vole, už jsi v prdeli a šestnáctý místo je taky pěkný, navíc šance, že ho doběhneš je malá a bolest ohromná“ a ta druhá půlka oponuje „Neser a koukej běžet do mrtva, třeba ho doběhneš“ .
Naštěstí mam blíž k té druhé půlce, a tak jsem zahájil poslední ofenzívu a 400m před cílem žabáka z Francie doběhl a o to více se v cíli radoval. Takže patnáctý flek na ME, jo to beru
Teď je potřeba přidat lehce na objemu a extrému, a tak za 14 dní sbalíme naší partyzánskou partu a vyrazíme k bratrům a sestrám na Slovensko, kde nás čeká sám velký Jánošík (extrémní dlouhý triatlon).
Do té doby howgh
