Iditarod Trail Invitational 350 mil – děj 3. – Kolik má minuta hodin?

Iditarod Trail Invitational, je zhruba půl desátý večer, ležím ve srubu a snažím se kvalitně na chvíli usnout. Místo toho nekvalitně přemýšlím, jak je to tělo podivný. Když má možnost spát v teple a bezpečí, tak místo okamžitého upadnutí do mdlob se člověku v hlavě honí spousta věcí a svůj čas na spánek promrhává myšlenkovým polospánkem.

Nakonec zřejmě usnu i tvrdě, poněvadž mě probudí docela tvrdej sen a hlavně zjišťuji, že jsem zaspal alarm o půl hodiny. Neobratně vstávám a rychle si stoupnu. To jsem dělat neměl. Nohy nebyly připravený, že si na ně stoupnu, a tak jsem se podlomil jak narozený tele. Musel jsem to chvilku rozsedět a pak až opatrně se postavit.

Nohy mě bolely jak čert a chodidlům jsem musel věnovat speciální péči. Věděl jsem, že tento stav ještě tak minimálně den potrvá. Dávám si kávu, doplňuji vodu a v jedenáct večer vyrážím zpět na řeku Yentnu prorážet kuželem čelovky černou a tajemnou aljašskou tmu. Pohyb za tmy je vždy výrazně náročnější než přes den, či alespoň v mém případě.

A tak netrvá dlouho a na mě po dvou hodinách padne první solidní krize. Spánek se nenápadně vkrádá do mého fungování a já si začínám všímat, že přestávám vnímat a pamatovat si kudy jdu. K tomu se dost nápadně začne do mého žaludku vkrádat hlad. Zastavuji, sedám na saně, připravuji si sušenou expediční stravu, popíjím kávu z termosky a zakusuji to čokoládou.

Teplota se motá kolem -30° C, a tak to není žádná velká pohoda. Navíc v tak hlubokém sedu mi hluboce zatuhnou nohy. Vstát a rozejít se je pokaždé těžší a těžší. Zima mě zvedá ze saní a je to to jediné rozumné co zde mohu dělat, jít kupředu. Na další check point Skwentna to není daleko, ale na Aljašce je všechno daleko, i když je to za rohem. Naštěstí po půl hodině začne působit přijatá strava a káva.

Dočasně ožívám a následující dvě hodiny to utíká velice dobře. Posledních 6 km už to zas až tak pozitivní není, ale Skwentna už je blízko a tak tam kolem třetí ráno dorazím. Skwentna roadhouse je něco podobného jako Yentna. Původně jsem se moc nechtěl zdržovat, ale nakonec jsem podlehl volání tepla a možnosti si opět usušit boty.

Boty jsou naprosto stěžejní součást vybavení. Na nich závisí veškerý můj pohyb, a tak není nad suchou botu. Dobu sušení vyplním požíváním jídla, koukáním do zdi, a nakonec pokusem o spánek. Pokojný spánek v pokoji s postelí je však opět stav nedosažený, neb vedro a chrápající osazenstvo se stává klasikou check pointů. Pravda je, že usnu hned díky totální únavě, ale dlouho to netrvá a ani mě nemusí budit alarm. Další pravda je, že ač jsem alarm měl zatím vždy nařízen, tak jsem ho ani jednou neslyšel. Nicméně každá minuta odpočinku se počítá.

Před osmou ranní vyrážím na další check point Finger lake, cca 65 km. Za velice pozitivní uznávám fakt, že jsme konečně sešli z řeky a krajina se začíná vlnit. A hlavně to, že se konečně přiblížily hory a již vypadají, že jsou relativně blízko. Tedy blízko na aljašské poměry. Počasí je opět slunné a nabízí krásné kochací pohledy, kterých si ve stavech euforických užívám.

Bohužel těchto stavů s postupem času ubývá. Kazí mi je především má chodidla, která gradují svůj protest a k nim se přidává i achillovka, která vrže jak starý dveře. Nejde se mi vůbec dobře a ač kopce miluji, tak teď mám pocit, že mám na spodku saní šmirgl papír. Minuta je jak hodina a hodina je jak den a den nemá konce. Když se dostanu na jezero Shell lake, kde jedna čiperná důchodkyně v požehnaném věku provozuje hospodu, musím zde zastavit.

Ač většina závodníků nezastavuje, protože od Skwentna to je “pouhých” 30 km, tak mě je úplně jedno kolik jsem teprve ušel a jestli se propadnu na desátý nebo dvacátý místo. Navíc tady je lepší počítat čas a ne kilometry, protože ty nikdy neubíhají dle představ. Mam za sebou šest hodin a tak se nestydím si odskočit. Priorita je ošetřit chodidla a achilovku.

A když už jsem teda v tý hospodě, tak proč si u toho ošetřování nedat pivo a kus žvance. Ošetřování zakončím polknutím prášku příbuznému růžovému prášku, nicméně násobně silnějšímu než jeho růžový bratr. Toto dělám nerad a pouze v krajních situacích. Tuto s chodidly a achillovkou jsem vyhodnotil jako krajní, a tak polykám. Funguje to. Po hodině se mi začíná jít dostatečně dobře.

V dálce začnu vidět pohybující se tečku. Po hodině se přiblížím a jsem zklamán. Myslel jsem, že jsem došel někoho přede mnou, ale došel jsem někoho, kdo jsem myslel, že je za mnou. Je to Japončík. Chodí neuvěřitelně pomalu, ale nestaví a jde pořád. Ty asiati to mají zřejmě v krvi.

Přemýšlím, jestli dokáží za chůze nějak meditovat, či co vlastně dělají, že to tak snášejí. Já jsem to taky několikrát zkoušel se dostat do stavu jakési meditace, ale zaprvé nevím, jak se to vlastně dělá a zadruhé, když jsem na kaši tak jsem na kaši a poslední na co mám chuť je meditovat.

Takže už po několikáté předcházím Japončíka. Zřejmě asi zrovna medituje, protože vůbec nevnímá, že ho předcházím. Nastal podvečer a opět se nořím do černé tmy, která se vkrádá i do vaší duše. Jestli něco zpět doma v Čechách plyne rychle, tak je to čas. Zde je tomu naprostý opak. Dal jsem si zákaz se koukat na hodinky.

Když už jsem měl opravdu velké nutkání se podívat, tak jsem si myslel, že mám za sebou minimálně čtyři hodiny. Spíš jsem si v duchu říkal, že by to možná mohlo být i více. Sedám na saně, abych si dopřál pauzu na jídlo. Slavnostně odhrnuji rukáv péřovky, abych se podíval, kolik je. Vyhrknou mi slzy do očí. Ano, je přesně o dvě hodiny méně, než jsem si myslel. Místo čtyř hodin šlapu pouze dvě.

Naštěstí mě psychika podrží a tento fakt následně akceptuji s úsměvem a klidnou hlavou. Dávám kávičku. Chodidla mi splaskla a už tolik nepálí. Po dalších dvou hodinách chůze je tu další krize. Loudám se a nohy mi šmajdaj, naštěstí pořád dopředu. Zhruba ve dvanáct večer se dostávám na Finger lake. Je zde postaven stan a v něm stejná zima jako venku.

Když vlezu dovnitř, tak marně hledám místo podél stěn, kam bych si mohl lehnout. Všude závodníci. Lehám si tedy doprostřed před vchod. Skvělý místo. Je poctivá zima, jelikož jsme na jezeře. Jeden závodník chrápe, druhej mlaská, třetí vzdychá a tomu co ležím u nohou šíleně smrděj nohy. Dobrou noc…