Iditarod Trail Invitational 350 mil – děj 5. – Pozitivní

Iditarod Trail Invitational, uléhám ke spánku na check pointu Puntilla lake a mám tušení, že to bude poprvé spánek dobrý. Nahrává tomu i fakt, že je zde odněkud cítit nějaký zajímavý plyn. Tím ovšem nemyslím plyn z produkce ostatních závodníků, ale nějaký plyn neplyn zřejmě ze stoletého topení, co mám u nohou. Probouzím se ve čtyři ráno a podle opuchlosti a zmatenosti usuzuji, že jsem se vyspal. S odchodem nespěchám. Všichni na srubu přítomni ještě spí. Potichu snídám a balím.

V pět ráno vyrážím vstříc horám a nejvyššímu bodu závodu Rainy pass. Obloha je plná hvězd. Tolik hvězd jsem viděl jenom na Yukonu. Je to neuvěřitelný pocit a zážitek vidět noční oblohu bez světelného bordelu. Okolo mě se rýsují vrcholky tmavých hor. Zhasínám čelovku a zakloněn zřím na tu noční krásu. Majestátný ticho. Aljaška má dnes formu a dobrou náladu, a tak to tam sází dál. Po obloze se rozjede polární záře, jakou jsem ještě neviděl.

Hory ten zážitek umocňují. Je jako živý tvor. Bičuje oblohu svými zelenými šlahouny a tetelí se z místa na místo. Zima a ztuhlý krk z toho zaklánění mě donutí jít dál. Aby toho pozitivna nebyla zase tak moc, tak se začíná zvedat vítr. S větrem klesá teplota a mizí cesta. Když se dostanu na jakousi náhorní planinu, tak vítr se do toho opře a moje jablonecké šusťáky z Montane se mi třepotají na nohou jak divý. Tu je tam dobrá nálada.

Cesta a stopa jedoucího bikera zhruba půl hodiny přede mnou mizí a já často tápám, zdali jdu cestou anebo už necestou. Normálně bych to poznal, ale zde je sníh všude stejné tvrdý a zafoukaný, a tak často vytahuji gps. Po hodině přichází záchrana od vycházejícího slunce. Se sluncem se utišuje i vítr. Kam se podívám tam jsou hory.

Z tý krásy by se člověk po…I to jsem vyřešil elegantně a počkal si až na místo, kde budu mít krásný rozhled. Škoda, že mě bolí nohy, podřepěl bych si déle. Stoupám k Rainy pass a dvakrát musím nazout návleky a přeběhnout otevřený potok. Naštěstí je dost mělký a já jen doufám, že mam nepromokavou tašku na saních.

Čas utíká rychle a na čas oběda se dostávám na vrchol Rainy pass. Podmínky jsou ideální, ale umím si představit, že když je tu vichr a sněhová bouře, zážitek to je úplně opačný. Fotím, točím a zavodňuji dehydratovanou stravu, abych ji mohl následně sníst. Těším se, že při sestupu dolu, budu mít možnost se svézt na saních.

Když v tom slyším burácení motorů. A ejhle. Šest skútrařů, plně naložených, si to zdravíc kolem mě prosviští a zmizí v údolí. Za sebou nechávají měkký, rozbředlý a hluboký trail. Sluníčko to ještě podpoří. Párkrát mi to nedá a zkusím si na saně sednout, ale tím můj pokus končí. Ani o centimetr se nepohnu. Nohy mi při chůzi ujíždí pořád do stran a saně se boří. No, co se dá dělat? Dá se dělat jen jediná věc, jít pomalu dopředu.

Po pár hodinách už naříkají kolena a kyčle, ale další check point se blíží. Sice pomalu, ale blíží. Trail nebo chcete-li cesta, mě vyplivla do krásného údolí sevřeného mezi horami. Až prý přejdeme hory, můžeme očekávat vlky. A taky, že jo. První stopy na sebe nedají dlouho čekat. O únavě se nemusím ani zmiňovat, ale cesta je naštěstí dnes velice pestrá a určená k vnímání spousty vjemů z okolí.

Údolí se zužuje až se začne zařezávat a vzniká z něj dramatická roklina a v ní, né vždy pod ledem proudící, řeka. Je to “vzrůšo”. Nade mnou se dmou vysoké skály, zamrzlé vodopády a pod nohama mi praská a všelijak zvučí led. Jsem rád, že tu jdu za dne. V noci by to byl ještě větší adrenalin. Rokle vyústí na širokou řeku a po ní už je to do Rohn, čili nadcházejícího check pointu, co by kamenem dohodil. Rozuměj hodinka chůze.

V pozdním odpoledni přicházím ke stanu a z něho vychází statný dřevorubec a nabízí mi “bratwurst”. Neodmítám a dám si bratbuřty rovnou dva. Ve stanu jsou dva bikeři, a tak je zde ještě místo pro mě. Na zemi je naházená hromada jehličí překrytá jutovým pytlem a na tu se uchýlím k odpočinku i se svými buřty. V plánu je pospat, usušit věci a na noc vyrazit. Uvidíme.