Horský orientační běh dvojic – OMM Alps 2018 – Baťůžkáři v Alpách
Naše ženy, kdyby jen věděly, že jejich vtip se vtipem nestane a jejich slova se do posledního naplní, tak by mlčely jak ryby. Totiž o Velikonocích jsme s bráchou běhali s mapou v lese. Ty zkušenější již jistě vědí, že šlo o orientační běh. A když jsme se po závodech sešli u auta, tak se naše ženy usmívaly a že prý jsme za stěračem měli letáček na nějaké závody v Alpách, ale že ho radši zahodily, abychom tam nechtěli jet.
Hahaha, letáček nám nakonec ukázaly, ale ani jeden z nás jsme ho nebrali vážně a jeli domu. Za týden jsme byli přihlášení. OMM Alps – dvoudenní, velice náročný, horský orientační běh dvojic v Alpách.
Pro nezasvěcené, orientační běh je sport založený na schopnosti orientace v terénu s mapou a buzolou. Účastníci na startu obdrží mapu, obvykle terénu, který neznají. Na mapě jsou vyznačena kontrolní stanoviště (kontroly), která mají účastníci nalézt v určeném pořadí. To jen pro pořádek.
OMM Alps je náročný v tom, že si sebou musíte nést stan, spacák, jídlo, oblečení vařič, protože se cestou po prvním dnu spí kdesi neznámo v přírodě v horách. Je náročný v tom, že po rovině moc nenaběháte, buď do kopce anebo z kopce, a to s báglem na zádech.
S bráchou si velice rozumíme a jsme dobrá dvojka takže jsme se velice těšili. Když jsme po sedmi hodinách jízdy dojeli do Garmish-Partenkirchen, tak jsme se registrovali a vesele vyžrali z pasta party co se dalo. Ostatní se po večeři odebrali do svých hotýlků a my jsme začali hledat místo na spaní.
Mysleli jsme si, že Garmish je malebná alpská vesnička, ale Špindl hadr, je to turistický horský město a trvalo nám hodinu, než jsme se uspokojili s místem na spaní. Postavili jsme stan na asfaltovém parkovišti vedle kontejnerů. Stan pro dva, byl pro dva, to ano, ale při jeho prvním otevření nás lehce vyděsil jeho prostor.
Takhle blízko vedle bráchy jsem spal možná ve svých pěti letech. Nakonec to bylo úplně v pohodě. Možná proto, že jsme polkli trochu toho piva a hruškovice. Celý víkend mělo pršet, a když jsme se ráno probudili tak pršelo. Opravdu zmatečně jsme si zabalili povinnou výbavu do batohů a jen tak tak doběhli na start. Cestou jsme si ještě stihli označit místo okolí startu.
Kdy se vám to poštěstí s bráchou dřepět „v tichosti“ vedle sebe. Běhat s těžkým batohem není zrovna náš koníček, a když jsme viděli batohy některých soupeřů, tak nás moc zajímalo, jak se jim tam vše povinné vešlo. Po závodě jsme viděli, jak je to možné – musíte mít spousty zlaťáků abyste si mohli nakoupit ultra nano mikro a bůhví co ještě materiál. Pak sbalíte stan do kapsy u kraťasů a běžíte.
První den nás čekalo nás 13 kontrol, vzdušnou čarou 32 km a 3 km převýšení. Dostali jsme mapu velkou tak, že by se s ní dalo přikrýt a mohli jsme začít stoupat. A stoupali jsme dlouho. Hodně dlouho. Když už jsme stoupat přestali, a mohli jsme lehce začít klesat, tak jsme zvolili postup na další kontrolu opravdu výtečný a trochu jsme se ještě proběhli mezi sutí pod ohromnýma skalními stěnami okolo Zugspitze, čímž jsme dost ztratili.
Není nad to si zvolit cestu sice kratší, ale o dvacet minut pomalejší. Od této doby jsme se v tom lehce plácali. Na jedné z dalších kontrol jsme bloumali lesem jak zloději v prázdném skladě a kontrola nikde. Bráchu v ohradě začali honit koně a pak jsme tu kontrolu našli. Při seběhu do nížin jsme si pěkně rozbili stehna a když jsme dorazili na louku, kde byl cíl etapy tak jsme měli 36 km v nohách.
Konečně jsme mohli sundat ty pitomý batohy, velká úleva. Postavili jsme stan a jelikož začalo pršet tak se uchýlili do stanu. Započali jsme vařit čínskou polévku a k tomu popíjeli hruškovici. Bylo potřeba co nejvíce snížit váhu, což se nám konzumací nepodařilo, protože vše nasáklé vodou vážilo ještě víc než na startu.
Trochu paradoxní bylo, že to byl závod bez cizí pomoci a my jsme spali na louce, kde přes cestu byla hospoda s pivem a my se na ni jen mohli smutně koukat, protože jsme měli od organizátorů zakázané opustit kemp. Dole pod kempem tekla řeka, bylo to pěkné smočit zadek v ledové řece, ale ani tam jsme nemohli (prý zakázané od vesničanů abychom vodu neznečistili).
Dokonce jsme měli zakázané požívat i mobilní telefony, takže všichni potají ve stanu vyťukávali zprávy a volali se spacákem přes hlavu, aby je nebylo slyšet. Ale jinak to bylo fajn. Jelikož tam opravdu nebylo co dělat, tak sami organizátoři porušili pravidlo cizí pomoci a mezi stany rozhodili několik flašek tvrdýho chlastu.
Hned se vytvořili hloučky lidí a začalo se diskutovat. Když padla tma tak jsme se šli tulit do stanu. Únava a hruškovice zajistili tvrdý spánek až do rána. Celou noc pršelo a moc jsme toho neusušili.
Po prvním dnu jsme byli třetí a na druhý flek nám chybělo deset minut. Ráno jsme se potají vyplížili do lesíka za louku, protože ranní zážitek na Toitoice hned po ránu nebyl moc lákavý. Nikdo nás neviděl, sbalili jsme věci a vyrazili jsme za zážitky do druhé etapy. Ta byla o něco kratší a měřila vzdušnou čarou 27 km, naběhali jsme 30.
První hodinu to bylo jenom do kopce. Hned na první kontrolu jsme si řádně zahoubařili, ale pak jsme chytli slinu a krásně a přesně nám to šlapalo. Zhruba v půlce přišel zajímavý postup, kdy jsme se brodili řekami, škrábali se z a do útesů a prodírali se křovím. To je tak když se běží orienťák na turistické mapě a zelená barva může obsahovat mnoho věcí a překvapení.
S bráchou jsme každý chytali slinu v jiný okamžik, a tak vždy jeden tahal pilku a druhý potichu trpěl. Nakonec se nám druhá etapa vydařila a vyhráli jsme ji, což nám zajistilo celkově druhé místo. Dánové, které jsme odsunuli na třetí se na stupních vítězů tvářili dost kysele.
Porazili jsme je totiž o necelé tři minuty, což na dvoudenním závodě asi zamrzí. V jejich zármutku jsme je ještě podpořili. Pak už jen dlouhá cesta domu. Když jsme po několika hodinách zastavili u pumpy a snažili se vylézt z auta a dojít k pokladně, někteří lidé soucitně koukali a v duchu si jistě mysleli, jaký jsme chudáci, že jsme oba dva postižení.
Děkujeme ženám za pochopení.
