Yukon Arctic Ultra 350 mil – díl 2. – Sněží a venku se setmělo, tato noc nebude krátká!

YAU, z Rivendale farm čili check pointu na 40. kilometru, jsme odcházeli již za soumraku. Pravda, moc se nám nechtělo, u ohně bylo relativně příjemně a představa dalších 60 km v krutém mrazu, a ještě k tomu v noci nás úplně nelákala. Ale což, hop šup a jdeme na to.

 Netrvá to dlouze a sejdeme z řeky Yukon do místních polárních lesů a hnedle se krajina začíná nadouvat, vlnit a zvedat. Padla tma a teplota jako by se lekla a spadla ještě níže. Mam pocit, že si celkem vesele kráčíme, když v tom Hosťa tak nenápadně hlesne, že cítí trochu kyčle.

Aha, říkám si. Problém je potřeba odstranit hned na počátku. Jenže to netuším, že Hosťu kyčle bolí už od startu a celou dobu to tajila. Bohužel není moc na výběr, protahování, masáž či podobné aktivity jsou v tomto mrazu nereálné, a tak šlapeme dále.

Trápí mě když vidim Hosťu jak trpí, nejradši bych ji vzal na saně, ale Hosťa je drsná a šlape i přes velkou bolest. Důsledkem je zpomalení tempa a chladneme, na check point to je ještě tak 40 km, takže vyhlašuji naší první líbánkovou noc. Nacházíme parádní místo, nalámeme větvičky pod karimatku jako izolaci a čeká nás první bivak.

Vzali jsme sebou dva spacáky, co se dají zapnout k sobě a jeden separátní. Zapínáme spacáky k sobě, zaujmeme pozici lžičky a čekáme.  Večer se obejde bez svíček a k večeři se podává kostička sýra a lentilky. Jako přípitek si každý vycucneme něco málo chutné vody z vaku na vodu.

Čekáme několik hodin, než se nám podaří usnout a než se úplně zahřejeme, ale nakonec se nám daří neuvěřitelná věc, kterou je rekord závodu. Ostatní závodníci, ze strachu ze zimy, téměř nebivakovali, či jen minimálně na chvíli a snažili se dojít na check point na 100 km, my jsme nakonec vydrželi ve spacáku deset hodin.

Sice jsme zase tolik nenaspali, ale bylo nám relativně dobře a ani stávat se nám nechtělo. Pořád jsem očkem pokukoval po té nejhvězdnatější obloze, co jsem kdy viděl, zdali náhodou nerozsvítí světla, myslím tím ty polární, ale nic.

Když začalo svítat, trochu jsem se vyděsil, že už všichni musí být před námi, a tak rychle balíme (ono to ani jinak nejde) a za svižné chůze pokračujeme dále. Všímám si, jak Hosťa kulhá. Nicméně není jiné cesty návratu než se dostat na další check point.

Tím je Dog grave lake, meta 100km. Pomalu, ale jistě kladem nohu před nohu a zpíváme si píseň „je to chůze po tom světě, kam se noha šine,..“ a den uběhne jak voda (samozřejmě zmrzlá co moc neteče). Slunce se ani nerozloučilo a je fuč a já za každou zatáčkou čekám check point.

Poslední dvě hodiny říkám neustále Hosťe, že už tam za chvilku budeme. Kdyby jen věděla, jak daleko jsem byl od pravdy. Když spatřím jezero, vyrážím kupředu, abych se zahřál. A hle, poslední kopeček a na něm stojí stan a z něho kouř, to je známka tepla.

Vypřáhnu se ze saní a rovnou běžím Hosťě naproti. Mam pocit jako kdybych běžel po měsíci, běžet bez saní je najednou jako kdyby gravitace měla krizi a zeslábla. Objímám Hosťu, přichází emotivní chvíle a po ní se Hosťa správně rozhodne závod ukončit.

A já jsem za to na ní hrdej, že kvůli mně trpěla, že ani necekla a že došla tak daleko. Respekt!! Ohříváme se ve stanu, pojíme, napijeme a já doufám, že Hosťu ještě stihnou na skútru odvézt na další check point, Braeburn, který je přístupný autem a je to cíl na 160 km.

 Já se zhruba po hodině vydávám na další dlouhou noční pouť. Loučení bylo těžké. Ale šlape se mi dobře a jsem radostné nálady čili to utíká pěkně. Cestou potkávám skútraře jak vezou tři lidi s omrzlinami, ale Hosťa tam nebyla. Cestou narážím na místa, kde bivakovali psi během Yukon Questu.

Na takovém místě byla vždy sláma, na které psi leželi. A tak si po vzoru psů cpu slámu do saní a pomalu hledám místo na bivak. Asi po hodince narážím na krásný strom vedle cesty, pod stromem je totiž méně sněhu a jsem více chráněn, tedy relativně, pokud zrovna nespadne anebo z něj nespadne sníh.

 Jakmile zastavím, uvědomuji si, že je šílená kosa. Najednou projíždí další skútraři a vezou Hosťu, to se mi uleví, ale tuším, že to bude pro ni masakr. A taky, že jo. Tři hodiny na skútru v teplotách kolem -45 °C je horší než v tom jít. Později mi Hosťa řekla, že si myslela, že tam umře, omrzli ji prsty a stehno, ještě doteď tam má tmavou skvrnu.

Stavím bivak, ale mrazem se mi rozbila tyčka, která zvedala bivakovací vak. V rukavicích to nejde, a tak je sundávám. Po zhruba půl minutě (ber to obrazně, nestopoval jsem si to) najednou necítím prsty na obou rukách, a tak v hlavě zvoní alarm a bliká červené světlo.

Ihned aplikuji „hand warmers“ (zahřívací polštářky) a nasazuji rukavice, palčáky, a zběsile hýbu prsty. V hlavě se mi honí jakej jsem idiot, že tohle je možná konec závodu. Cit se vrací, a tak se trochu uklidňuji. Chvíli předstírám spánek, ale dlouho nevydržím, a tak balím a vyrážím dál.

Prsty fungují, ale cítím jako kdybych si je položil na horkou plotýnku, je to jak spálenina, takže poučení pro příště. Šlapu tmou ještě několik hodin a svítání mi dodává energie. Z minulého roku vím, že ten „zkurvenej cíl“ prostě neexistuje, tak jsem na to připraven a nečekám check point za každou zatáčkou.

Najednou spatřím jezero a na cestě Hosťu a tátu, vyrazili mi naproti. Pocit čistého štěstí a radosti. Užívám si poslední tři kilometry a hurá do bezpečí check pointu, hospody, kde se můžeme najíst a ohřát. Asi dvě hodiny si jen tak sedíme a rozjímáme.

Závodníci na 160 km se radují. Minule když jsem se taky takto radoval po dokončení 160 km, tak jsem si neuměl představit, že budu pokračovat dál. Inu teď si to také neumím představit. Těžce se opět loučím se ženou a testuji, zdali mi fungují slzné kanálky, je to dobrý, fungují.

Mám v plánu se tak čtyři hodiny prospat. Jenže si lehnu a najednou se hlava rozjede na plný obrátky a nenechá mě spát. Po hodině vstávám a jsem totálně zničenej, opuchlej a lehce zmatenej. Radši rychle vyrážím na cestu. Čeká mě dlouhý úsek, než dojdu na další check point, 75km.

Opět padá šero a já s písničkou vyrážím do další yukonské noci………..“Sněží a venku se setmělo, tato noc nebude krátká, Václava vlku se zachtělo, bratříčku zavírej vrátka“