Yukon Arctic Ultra 430 mil – díl 11. – Fialový krávy
YAU, v jednu ráno opouštím Scroggie creek, poslední oficiální check point na této trase. Takhle daleko jsem ještě nikdy nebyl a tolik jsem neušel ani v tom nejdivočejším snu. Co krok to blíže Dawson. Těch kroků, ale bude ještě sakra hodně. Do cíle to je ještě necelých 160 km. Na jednu stranu to už je kousek a na stranu druhou to je ještě dálka jako kráva. Chvilku se raduji, že už tam skoro jsem a chvilku zase podléhám hrozivé představě, že musím ještě ujít vzdálenost skoro jako z Prahy do Brna.
Noc je tmavá, měsíc se už schoval a jen mléčná dráha odhaluje svůj závoj. A že to je závoj jako z reklamy. Po pár stech metrech se ocitnu na řece, zhasínám čelovku a zakloním své zraky tam, kam se nikdy se saněmi i bez nich nepodívám. Miliardy hvězd a uprostřed Mléčná dráha. Místo, které nechává mé fantazii volnou ruku.
Zadržuji dech, abych nerušil to ticho. Je to magické a člověk začne chca nechca tak trochu filozofovat. Co tam vlastně je? Jsou tam někde taky magoři, co tahaj saně mrazivou divočinou? Nebo tam lítaj fialový krávy jako v reklamě na Milku?
Ve srubu na Scroggie creek bylo vedro šílený a tak -20 je velice příjemná a ochlazující teplota. Po pozorování noční oblohy jsem plný pozitivních myšlenek (a fialových krav) a tak mam představu, že mi to dlouho pofrčí. Nasadím vysoké tempo a neohroženě šlapu. Mé neohrožení ohrozí až vytí vlků v dáli a jejich stopy vedle mých.
Ale což, už jsem si na ně docela zvykl a asimiloval se do jejich prostředí. V plánu mám jít tři hodiny, pauza na jídlo, další tři hodiny chůze a pak si ráno zdřímnout. Uplynula pouze hodina a já začínám vrávorat a usínat za chůze. Přichází opravdu solidní krize, kterou ač se snažím, nedokážu překonat. Zastavuji, navlékám vrstvy oblečení a sedám si na saně.
Hlavu opírám o kolena a hned usínám. Spánkový deficit je mocný kouzelník a již jsem ho nedokázal ignorovat. Spánku je jak šafránu a na Scroggie creek jsem dřímal jen půl hodiny, víc to nešlo. Nyní to jde ještě méně, během chvilky mě budí zima. Zvedám se a šlapu dál. Jenže ten srab, co se za mnou nenápadně plazí, bez varování zaútočí zezadu a sejme mě ještě víc než předtím.
No a aby toho nebylo málo, tak jeho krysí kamarád Hlad to vezme jedním vrzem taky. Když už, tak už. Omámen se snažím stavět bivak a pak hledám v tašce vak s jídlem. Jenže ho nemohu najít. Asi jsem ho nechal na posledním místě, kde jsem stavěl čili dvě hodiny zpět chůze. Přichází hrozný stav rozhodování, co mam udělat.
V momentálním stavu dvě hodiny zpět neujdu. Proto se radši vyspím a ráno půjdu zpět. Ač mam přezdívku Venca tak si teď dávám takové přezdívky, které se snad ani nedají publikovat. Nechápu to, jak jsem mohl. Taková amatérská chyba. Jdu si ještě na saně do tašky pro spacák a ejhle, vak s jídlem. Blahem jsem se málem posral. Tisknu ho k sobě jako svého milovaného syna, dokonce vedle něho usínám.
Vstávám ještě za tmy a vítr naznačuje, že sebou něco přiveze. A taky že jo. Teplou frontu. Při svítání se přede mnou zjeví něco jako malej rybník (overflow). Křup křup křup a jsem po kolena ve vodě. Naštěstí jsem předvídal a nazul si návleky, a tak odcházím suchou nohou. Je -10 a teplota stoupá, sníh těžkne a saně nejedou. Slunce pálí jako o život. Na Mácháči by to byla paráda, tady ne.
Přichází další vodní úsek, který vypadá, že ho přejdu a díky své lenosti riskuji bez návleků. Čvachtá to už od začátku a v půlce už mam boty úplně durch. Náhradní boty mám zmrzlý na kámen, a tak nezbývá než se pokusit sušit za chůze chůzí. Je to stále do kopce, a prudkýho. Postup v těžkém sněhu je pomalý a vidina vrcholu zatím žádná.
Mam strach, že se mi krátí zásoby jídla, a tak šetřím a sbírám tu a tam co upadne od huby závodníkům, či možná psům, přede mnou. Když se konečně dostanu na vrchol, tak zrovna zapadá slunce a s ním i vše zlé. Je to neskutečně nádherné a výhledy nepopsatelné. Teď to bude dlouho z kopce, a tak sedám na saně a pouštím se dolu pouze působením gravitace.
Mam z toho až dětskou radost. Když se houstnoucí tmou řítím do zatáček jako Fitipaldi naprosto neovládajíc pohyb mých saní, mam o adrenalin postaráno. Padne tma a já už zase táhnu a šlapu a šlapu. Zhruba kolem jedenáctý večer dorazím k Indian river, což je kontrolní stanoviště čili neoficiální dobrovolník a nadšenec ve stanu co vám popřeje hodně štěstí na posledních 80 km.
Bivakuji na sněhu dvě hodinky a v jednu ráno vyrážím zdolat to směšný dvoumístný číslo. Mam euforii a radost z toho, že se s největší pravdě podobností už do cíle dostanu. A to je chyba. Po půl hodině chůze, mi začne téct velice intenzivně krev z nosu. Začnu si do nosu cpát sníh, ale to nepomáhá a za chvíli to kolem mě vypadá jak u řezníka.
Nakonec si do nosu nacpu tampon a to pomůže. Když se kolem sebe podívám, je to ideální předkrm a lákadlo pro vlky. Pochoduji s tamponem v nose, a ještě dlouho plivu krev. Velice často se ohlížím, jestli vlci dostali chuť na lidskou krev nebo ne. Naštěstí nic. Šlapu celou noc a k ránu si musím na 45minut lehnout, protože nevím, čí jsem.
Sice Dawson už je skoro na dosah, a to je ohromná motivace, ale pořád to bude minimálně celý den chůze. Spánek pomáhá a já už vím, že to dokážu. Přede mnou stoupání na nejvyšší vrchol závodu, King Solomon Dome 1234 m.n.m. A ejhle, vánice a hustý sněžení. Yukon se brání do poslední chvilky a nedá nic zadarmo.
Potvrdil jsem si, že to není jen název a kus země. Yukon je něco, co žije, co má ohromnou sílu a unikátní atmosféru. Yukon je rodu ženského, je to krásná a drsná žena, která si se mnou hraje jako s loutkou. Není si jistá, jesti mě vlastně má ráda anebo ne. A tak chvilku zuří a prská a chvilku by mě laskala.
Výstup na nejvyšší bod závodu je přijatelnější než výstup předchozí. V dálce na úbočí vidím dalšího závodníka předemnou a taky vím, že za těma kopcema už leží Dawson city. To je nejlepší energetická tyčinka, kterou můžete sníst. Nespěchám a vychutnávám si ty okamžiky.
Přemýšlím, filozofuji, uvědomuji, miluji, jásám, brečím a najednou břicho zakňučí. Tohle se mi ještě nikdy nestalo a jediný co stihnu, je rychle stáhnout kalhoty, ani ze saní se nedokážu vyháknout. Uff. Vypadá to, že euforii prožívám nejen já, ale i má střeva. Zdolávám vrchol. Zde mě z euforie vyvede fakt, že to je ještě dlouho po hřebeni nahoru dolu.
Dávám si hlt…dva…..tři hruškovice a táhnu. Na konci hřebene na mě čeká pomalu se svažující a dlouhá cesta z kopce, ideální na pohodové sáňkování. Jízdou na saních se dostávám před závodníka přede mnou, teda teď už za mnou.
Chudák měl moc malý a křehký saně, a tak musel chodit. Navíc mě těžký zánět v achilovce. Bylo mi to trapné ho předjet, a tak jsem se zapřáhnul do saní, chvilku s ním pokecal, předběhl ho a až jsem by dostatečně daleko tak jsem zase zasedl. Skončil kopec a já málem skončil ve vodě.
Za zatáčkou byl pěkný overflow (yukonský rybníček) a já se kochal a brzdil nohama ve vodě. Ale to už mi je úplně jedno. Nasadím to nejrychlejší tempo. Myslím si, že už to je tak 57 km. Jenže když dlouho není žádný náznak civilizace tak zapínám gps a zjišťuji, že to je ještě 18 km. To mě překvapí a hodně rozhodí. Zatnu zuby a snažím se držet tempo ať už to je za mnou. Je to rovina a vůbec to neutíká.
Nohy už mam na kaši a jsem totálně hotovej. Najednou je euforie a radost pryč a já jsem smutný z toho, že na tuhle chvíli jsem se tak těšil a teď necítím nic. Je to zvláštní pocit, kdy nevíte, jestli máte radost nebo ani ne. Setmělo se.
Najednou vidím první světla Dawson city……………
A jak to dopadlo sice už asi víš, ale zbytek a všechny další zážitky si budeš moci přečíst v literárním souboru mých zážitků, říkejme tomu kniha, která určitě vyjde. Snad brzy
