Oravaman 2018 – Návštěva u sousedů podruhé
Oravaman jest střední triatlon čili cyklický individuální sport zahrnující tři části (plavání, cyklistika, běh) které je nutné absolvovat ve stanoveném pořadí v těsném sledu. Oravaman je zároveň i druhý závod trilogie Oravaman extreme tour, a hlavně je to nádherný a těžký závod v Roháčích a jejich okolí.
Jak už jest známo triatlon začíná plaváním a abychom mohli vykonat plaveckou část, museli jsme nasednout v 6:00 na autobus a jet na Liptovskou Maru. Mara je nádherná vodní plocha za níž se dmou západní Tatry. Její průzračnost je zhruba v rovnici 1 cm vodní viditelnosti na Mácháči = 10 m na Maře.
Jelikož ráno bylo rychlé a brzké, tak ještě, než autobus stihl zaparkovat u místa startu, vyhlédl jsem si pěkný zalesněný svah, hned za silnicí vedle depa a vody. Tento svah byl galerií ranní nervozity, a i já jsem daroval, do zatím poloprázdné galerie, svůj exponát. Při mé druhé návštěvě, těsně před startem, již byla exponátů plná.
Teda ne, že bych se tím kochal, či je dokonce zkoumal, ale musel jsem projít čistou nohou, a tak jsem bedlivě koukal kam šlapu a občas mě zarazilo co je k vidění. Ale dost exponátů, je čas startu. Jsem nervózní, a to je známka, že mi na tomto závodě záleží. Jako vždycky plavu kraula a docela mi to jde a držím se v popředí.
Po 2 km můžu vylézt z Mary a lezu z ní na třetím místě. Po plavání následuje část cyklistická. Na kole nás čekalo 90 km v parádních kopcích s příjemným převýšením 1,8km. Kopce jsou koření cyklistiky a já mam rád hodně ostrý koření. Navíc je u kopce výhoda, že z většiny případů po kopci nahoru bývá kopec dolu, kde se můžou dělat jiné věci než jen šlapat.
Kolo je vždy má slabina, a tak jsem doufal, že se nebudu moc propadat do hloubi startovního pole. Ale od Goralmana jsem najezdil nějaké kilometry navíc, takže už jsem překročil hranici tisícovky, což v mém případě je znát. Navíc na trati nejsem osiřelý a již od plavání mi dělá parťáka Hrady, což mě motivuje k rychlejším výkonům.
Před námi jede vedoucí Španěl, za námi zatím ještě chvilku jede taky Španěl, ale jelikož Španěl ke Španělovi sedá, tak netrvalo dlouho a už jsou oba dva před námi. Když mě předjížděl Marcelo Zamora tak jsem zběsile zapátral ve svém španělském slovníku po nějakém vtípku, ale zmohl jsem se jen na “vamoz vamoz” což moc vtipný není a jelikož to s ním vůbec nehlo, tak mi asi ani nerozuměl.
Kolo příjemně odsýpalo do té doby, než nás dojel Venca Holub, a to už jsme museli šlapat hodně rychle. Na kole se mi to často při závodě nestává, ale musel jsem dvakrát na malou. Jenže nebyl čas ztrácet čas a zastavení nepřicházelo v úvahu.
Takže při jízdě z kopce jsem se učil dovednosti malých dětí, a není to sranda, co šlápnutí to přerušení toku, a začni si hned znovu. A nejhorší je ten pocit, když vám teplá urina stéká po nohách do bot. Už vím, jak se cítí můj dvouletý syn Matěj, když to občas pustí do gatí. Ale jinak to byla fajn cyklistika.
Druhé depo a celé centrum dění bylo v Zuberci, a když jsme se do něj blížili, celá vesnice fandila, bylo to fajn. Na běh jsem se těšil hodně. 21 km s převýšením 1,2km na prvních osmi kilometrech. Těžký a nádherný terén a ideální horské počasí. První kiláček byl ještě milosrdný, ale pak se Roháče zvedly a bylo to sedm kilometrů jen do kopce na vrchol Brestové 1902 mnm. Zadýchával jsem se významně a bolest byla přítomná.
Na hřebenech mlha, že by ji ani Rákosníček nerozkrájel, foukalo a občas i zapršelo, ještě že tak. Věděl jsem, že pokud chci být na stupních vítězů, musím z kopce vypojit nervovou dráhu mezi nohama a hlavou. Seběh z Brestové je dlouhý, prudký a velice technický. Nadechuji se, nabudím se a bezhlavě letím dolů.
Hlava nehlava kámen nekámen, nějak to dopadne. Hlavně ať to nedopadne na zem. Občas sám sebe vyděsím nějakým svým vratkým krokem. Výhoda je, že při nekontrolovatelné rychlosti z kopce nemáte čas moc přemýšlet co se může stát. Jediné, na co se soustředím jsou tři metry přede mnou a kam šlapu už nekoukám.
Je to velice zajímavé, že si hlava dokáže zapamatovat krátkodobý postup kam šlápnout. Nakonec to dopadlo dobře čili jsem se dostal na třetí místo, a to si jen tak tak udržel až do cíle. Spokojenost. Regenerace probíhala v tradičním slovenském stylu – dobrá muzika, pivo a borovička.
Druhý den jsem se cítil fajn do té doby, než jsme s rodinkou sedli do auta a jeli deset hodin zpět k jezeru Máchovu. Z auta už jsem málem nevystoupil, a ještě tři dny po závodě si bez opory nesednu na záchod, schodům se vyhýbám. Sám jsem zvědav, jak o nadcházejícím víkendu zvládnu s bráchou 80 km běhu v Alpách.
Ale což, jak praví heslo Oravamana – Bude ako nebolo! Děkuji Hradymu a Vencovi za motivaci a všem organizátorům za bezchybnou a jedinečnou akci. V neposlední řadě dekuji Roháčům za to, jak jsou krásné a vábivé. A už teď se těším na vrchol trilogie Jánošíka, závod všech závodů.
