Letní rekapitulace

Dlouho předlouho tomu je, co jsem naposled převedl své zážitky do virtuální formy. Letní kolotoč se opět jako vždy točil rychle, a jelikož už od mala se mi dělá z kolotočů špatně, tak nebyla zkrátka vůle něco jiného dělat než aktivity povinné a ty volnočasové šly stranou. Teď, když šum u jezera utichl, je čas letní rekapitulace…

Začnu tedy od začátku konce minulého. Montane JIBE JAHA skončilo plánovaně místo u prostřeného stolu panímámy v Havířově na operačním lůžku v Praze. Tam mě pan kouzelník MUDr. Závitkovský šmiknul část menisku, která již nebyla plnohodnotnou součástkou mého pohybového ústrojí. Jako vzorný zákazník kliniky jsem dodržoval klid a své koleno jsem řádně opečovával. 

Jenže u souseda vždy roste zelenější tráva, a tak levé koleno začalo závidět onu péči tomu pravému. A tak místo abych se zpožděním zahájil přípravy na Aljašku, zahájil jsem žhavení linek všech známých odborníků, abych co nejdříve uspokojil koleno pravé. Mám rád, když jsou věci fifty fifty a souměrnost je potřeba. Proto levé téměř identicky okopírovalo pravé, akorát to byla o něco horší kopie. Podruhé jsem se nechal odpojit od mého vědomí, abych dopřál panu doktorovi klid na rejpání a stříhání součástek ulomených. 

V tu dobu už naše gastro zařízení u jezera běželo na plný provoz, a tak jsem byl s berlemi vyloženě užitečný a nápomocen. Naštěstí jsem po mámě zdědil celkem optimistický náhled na svět, a tak i přes častou mrzutost jsem nepochyboval, že vše bude ok. Má drahá polovička si již za ty roky po mém boku vypěstovala solidní svatozář, a tak přežila i mou nemohoucnost. 

V půlce léta bylo na čase vymyslet způsob pohybu, který by se dal považovat jako příprava na Aljašku. Původní plán začít rok předem nevyšel. Když odbyl půl roku do startu, tak mi jedna veselá skupinka plavců vnukla nápad plavat, myslím jako plavat trochu déle, než mám zvykem, což je zhruba jednou za měsíc. Běhání zatím nepřicházelo v úvahu, a tak jsem následoval vnuknutí a přihlásil se na plavecký maratón Gastonův memoriál. To znamená 25 km z Ústí do Děčína, ve vodách řeky Labe. V životě jsem nic dlouhého neplaval, a tak jsem se nadchl a chopil se výzvy. 

Jako bývalý bazénový plavec jsem si vybudoval celkem nechuť k dobrovolnému plavání a cachtání se ve vodě, ale teď jsem zase po dlouhé době skákal do vody s lehkým nadšením. Měl jsem na to tři týdny, abych si zkusil, co to je dlouhé plavání. Takže nebyl čas ztrácet čas a rovnou jsem si zkusil jaké to je plavat tři hodiny v kuse. Je to nuda a s přibývající nudou opadlo i mé nadšení, ale zodpovědnost vůči Gastonovi mě motivovala kroužit po Mácháči i nadále. 

Naštěstí tento závod je milosrdný v tom, že je povolený plavecký neopren. Voda sice měla 22-23 °C, ale když ta možnost je tak proč ji nevyužít. Startovalo se v Ústí pod zdymadlem a voda tekla celkem příjemně. Jelikož řeku neznám, tak jsem se hned zavěsil za plavce v první linii, abych využil jejich zkušenosti a nechal se provést správnou plavební dráhou. To totiž hraje dost podstatnou roli při plavání v tekoucí vodě. Člověk dře jak blázen a hle, najednou se vedle něj žene prsařka na paní radovou, protože chytla lepší proud. 

Jako zcela nezkušený dálko plavec jsem si za sebou táhl plaveckou nafukovací bóji a v ní jsem si vezl vodu na pití a svačinu. Hned po startu jsem věděl, že to byla blbost. Bojka brzdila a motala se. Když mě přeplavál velice zkušený dálkoplavec Jakub Valníček, mnohonásobný účastník Gastona a přemožitel kanálu La Manche, věděl jsem, že jestli mě má někdo provést řekou, bude to on. A od té doby to příjemně plynulo. 

Po hodině jsem chtěl konečně využít toho, že si sebou vezu bufet, ale když jsem se otočil na znak a chtěl vyndat pití, nic už tam nebylo. Nejen, že jsem udělal bordel v řece, což mě mrzí, ale teď už mi ta bójka byla úplně k ničemu. Proto jsem po půl hodině využil občerstvovací kánoe a rovnou jim tam tu bójku nechal. Což se hodilo, protože od té doby se tok řeky unavil a proud zpomalil natolik, že neplavat znamenalo stát. Občerstvovací kánoi jsem využíval vždy jak se ke mě přiblížila a hasil jsem vzniklou žízeň. V neoprenu bylo docela i horko. Každých pár temp jsem zvedal hlavu, abych netrefil kovové bóje, kterých je cestou dost, a taky abych držel správný směr. Občas mě i něco pošimralo zespodu – řasa, kámen, bordel a bůh ví co ještě. Břehy se občas industriálně zvedali do přístavišť a fabrik což působilo trošku strašidelně. Ale jinak jsem toho moc neviděl.

Můj vůdce řekou začal zpomalovat, a tak mi nezbylo než se vydat do sólo navigace plavební dráhou. Občas jsem v dálce před sebou zahlédl rychlejší plavce a za mnou byl klid. Takže jsem osiřel, našel si své tempo, nebo jak se říká flow, což zrovna při plavání v tekoucí řece je výstižně si najít správný flow, a s řekou jsem tak nějak splynul. Pomalu mě vezla na Děčín a mě to začalo i chvíli bavit. Když jsem si myslel, že jsem ve vodách, kde to dobře po tmě znám, tak se ukázalo, že to vůbec neznám. Přesvědčeně jsem poznal místo startu Wintermana, extrémního triatlonu, který se také plave v Labi, akorát, že po tmě. Vyvinul jsem tedy větší úsilí, protože jsem si myslel, že do cíle to mám už jen 9 km. Když už mi začalo po dvaceti minutách docházet, tak jsem teprve minul tp pravé startovní místo Winetermana. To mě nepotěšilo. Ale co,  všechno má svůj konec, a každým tempem jsem byl blíž soutoku Labe a Ploučnice, kde byl cíl. Ten se mi podařilo téměř minout, protože jsem se dle zvyku z Wintermana chystal vylézat až u posledního mostu a ten je o sto metrů dál. Byl jsem opravdu rád, že už nemusím dál plavat. Trvalo mi to tři hodiny a deset minut. Tři plavci byli přede mnou a dost za mnou. Od pořadatele Tomáše Česneka jsem dostal pořádný hlt zázvoru, aby Labe v mém žaludku zbytečně nedivočilo. Takže Gaston odškrtnuto. 

Když už jsem se pustil do plavání, tak mě bylo líto nevyužít naplavané kilometry a stále relativní chuť do dálko plavání. Proto jsem se přihlásil na MČR v dálkovém plavání na vložený závod na 10 km v Račickém kanále. Myslím v tom pro rychlostní kanoistiku. Od Gastona uplynulo pár týdnů, a do vody se mi už moc nechtělo. A hlavně bez neoprenu. V dálkovém plavání je totiž neopren povolen pod 20 °C, a tak jsem se modlil ať je voda studená. Sice se již víc jak 15 let pravidelně otužuji ve studené vodě, ale nikdy v ní nestrávím víc než pár minut. Na souši jsem ochoten akceptovat hluboké polární mrazy, ale můj tukový polštář zatím není dostatečně vyvinut, aby akceptoval vlhký chlad po dlouhou dobu. 

Do Račic jsem přijel jako úplný amatér. Vše pro mě bylo poprvé. Hned jsem se málem rozbrečel, když jsem si na tabuli s aktuálními informacemi přečetl, že voda má 20,5 °C a tím pádem se plave bez neoprenu. Venku bylo naštěstí teplo. Další nemilé zjištění bylo, že každý závodník má svého občerstvovače, který mu podává pití na dlouhé tyči, aby se závodník nedotkl břehu. Navíc je zakázáno si dát občerstvení na molo a sám si ho brát. Láhev s pitím jsem si tedy uklidil opět zpět do batůžku, svléknul se do plavek a vydal se na start. 

10 km se plavalo na čtyři okruhy. Maximálně jsem se vyhřál na sluníčku, ale i tak po skoku do vody mě okamžitě pokryla husí kůže. Po startu jsem plaval co to šlo, abych se dostal někam do přední části pole, a taky abych setřásl husinu. Tak nějak jsem tušil, že kromě mě asi nikdo nebude moc zpomalovat, a tak jsem se během prvního kola propadal tam kam patřím. Začlenil jsem se do skupiny kadetek, kde jsem po prvním kole chytnul slinu a nastoupil jim. 

Jenže jak jsem slinu chytil, tak jsem ji zase rychle pustil. Už v půlce druhého kola se do mě zakousla zima a ruce přestaly vládnout. Kadetky mě záhy doplavaly, a úplně jsem slyšel, co si asi říkají. Pokoušel jsem se jich chytit, ale jen co jsem zvedl hlavu, byly pryč. Dost výrazně jsem zpomalil, a od té doby jsem nedokázal udržet jediného plavce, který mě co chvíli předplavával. A hlavně to v tom kanálu vůbec neutíkalo, na břehu jsou ukazatele s údaji o vzdálenosti. Od jedný cedule k druhý, 250 m, se zdálo jako věčnost. Začala se mi motat hlava a měl jsem pocit, že jsem se proměnil v neplavce. Je to zajímavý, ale stejně jako ruce mě bolely nohy, respektive třísla. Musel jsem na chvíli plavat i prsa a to kupodivu pomohlo. Ač ve vodě, byl jsem vyschlej, ale jediná možnost jak se napít, bylo loknout si vody z kanálu, a to se mě moc nechtělo. 

Ve třetím kole jsem byl rozhodnutej, že končím. Ruce jsem tahal po vodě a měl jsem pocit, že se nikam neposouvám. Předplavali mě snad už všichni. Jediné, co jsem si přál, bylo vylézt z vody a nastavit své tělo slunci a suchu. Stačilo jen doplavat pár metrů ke břehu a vylézt. Nesmírně lákavá nabídka břehu. Ale v tomto stavu jsem zvyklej dát ještě malý pokus, než morálka padne zcela. Doplavu tedy ještě k občerstvovacímu molu a tam prostě zastavím a neurčito k občerstvovačům ze mě vypadne “prosím vodu”. 

Najednou se přede mnou objevila tyč a na konci kelímek s ionťákem. “Můžeš to vypít celý” slyším a taky tak konám. Dobrá duše, které děkuji za záchranu cti. Hlt tekutiny a cizí dobrosrdečnost mě výrazně pozvednou náladu. Dám si cíl, že doplavu do konce třetího okruhu. Takovéhle stavy ve vodě jsem ještě nepoznal, a tak je zkoumám a nestačím se divit. Je jasný, že když jsem doplaval do konce třetího a začátku čtvrtého okruhu, už mě čest z vody vylézt nenechala. Silou vůle jsem doplácal poslední okruh a závěrečných 200 m jsem byl hodně šťastný. 

Hurá, proplaval jsem cílem a s neskutečnou úlevou se vyvalil na molo. Moje malé osobní vítězství. Dlouho jsem pak seděl na tribuně a vyhříval se na sluníčku, a tak trochu se styděl, protože všichni ostatní vypadali, že voda a vzdálenost byly úplně v pohodě. Sledoval jsem, jak probíhá závod na 20 km a vůbec jim to nezáviděl, zároveň jsem je obdivoval. Když jsem koukal na výsledky, tak zas úplná ostuda to nebyla, protože v kategorii mužů jsem skončil v půlce startovního pole. Na časy kadetů, a hlavně kadetek se ale raději nedívám.

No v tomto oboru se ještě mám hodně co učit, a hlavně pokud se chci vydat na nějakou zajímavou dálkoplavbu, jako třeba La Manche, tak bude potřeba se obalit kvalitnějším tukovým polštářkem, abych vydržel otužilecké teploty po dlouhou dobu. A hlavně v té vodě trávit výrazně víc času. A bez neoprénu. Nicméně teď je na řadě má láska a zároveň noční můra – 1600 km na lyžích v rámci Iditarodu na Aljašce, který startuje 25.2. v den mých 40. narozenin, a právě Iditarod bude ideální oslava, třeba ani ne půlky, mého dosavadního žití. Všechno to bylo vlastně velice dobrá příprava na Aljašku. 

Operace kolenou byl dobrý mentální trénink trpělivosti a plavání zase fyzická příprava. Teď už je ten nejvyšší čas se začít věnovat důkladnějším přípravám na Iditarod, zapřáhnout pneumatiky, oprášit kolečkové lyže, zkoušet a shánět materiál, vybavení ať je to jen procházka růžovým sadem.