1059

Rychlost, hbitost opouští mě pomalu, ale za to jistě. Aby v tom opouštění tyto vlastnosti nebyly samy, tak sebou berou třeba i moje kdysi husté vlasy. Tenhle 40+ balíček jsem čekal trochu později. Ale což, zase je výhodou, že s tím přichází třeba vytrvalost.  Ale zpět na druhou stranu řeky nevýhod. Má vytrvalost je aplikována nejen do sportovních aktivit. Je otisknuta naprosto do všeho a nejvíc do virtuálních povinností. Což si mnozí jistě všimli. Po návratu z Aljašky jsem schválně nenapsal nic, abych si to vše nechal usadit a pošetřil to na knihu. Tu jsem rozepsal, ano, ale tempo je opravdu ultramaratonské a zážitky už sedí tak dlouho, že je musí bolet zadek. Takže tímto článkem si alespoň trochu zkusím připomenout, jaké to bylo napsat článek.

Nejdřív si ale musím připomenout, co se vlastně událo od návratu z Aljašky. No…..raději zůstanu u toho co mi utkvělo v paměti. Třeba to, že jsem si uvědomil, že spousty prožitků, které jsem prožil během Iditarod Trail Invitational byly tak intenzivní, že vlastně nemám chuť je nějak předávat dál a s někým o nich mluvit. Proto domluvené první besedy ze mě lezly jak z chlupatý deky. Ale postupem času se vše řádně uleželo a já našel cestu jak nastínit to, co předat nelze tak, aby bavilo i mě. A největší radost mě to dělalo ve školách na prvním stupni, to bylo vždy za odměnu. Jiskry v očích dětí zapalovaly mou vyhaslou jiskru (nejsem si toho vědom, ale prý jsem ji ztratil….asi někde vylétla) 

Jo a teď jsem si vzpomněl. Zhruba v půlce mého putování Aljaškou mi Hosťa napsala, že když to dokončím, tak se setkáme v Kanadě a uděláme si tam rodinný reunion. A to byla motivace ohromná. Povedlo se a 14 dní v okolí našeho kdysi domovského Squamish, po boku dětí a ženy, bylo asi to nejhezčí z celého roku. Vidět místa a jejich proměny, naše kamarády a jejich proměny, hory, oceán, lesy, medvědy, kavárny…..A zrovna do té naší nejoblíbenější, Zephyr coffee, jsme si udělali téměř obřadní výlet, aby jsme zjistili, že již neexistuje. Zamáčkli jsme slzu a život šel dál. Snad nás děti jednou budou následovat a třeba odjedou do Kanady a my za nimi budeme muset jezdit.

Co dál? No pak přišlo záhy jaro, léto a z toho žádnou vzpomínku nemám. Nastal klasický rutinní kolotoč službě lidu. Borový háj je od podstaty suchý, a tak jsme s ženou a našimi brigádníky dělali co bylo v našich silách, aby nejedno hrdlo návštěvníka kraje K.H.M. nezůstalo suché a břicho prázdné. V těchto dnech neexistuje volno, a tak letní aktivity se nám zcela vyhýbají. Asi proto jsem něco jako polárník, který byl teda maximálně na vodním pólu (ne, to není zeměpisný bod, ale vodní sport), ale to snad jednou přijde. Léto je prostě obdobím zážitkové hibernace. Ale vlastně letos zas tak ne. Na jaře jsem totiž objevil skrytou vášeň pro jachting a veslování. Do naší jezerní flotily (pramička, kánoe) jsme pořídili starou závodní loď třídy Finn a skiff. A mě voda zase začala bavit. Dokonce mě to bavilo a baví tak, že jsem se vetřel na svoje první jachtařský závody v životě. Statečně jsem každou rozjížďku hlídal startovní pole z uctivé vzdálenosti a dělal, že vím co dělám. Rozhodčím jsem raději řekl, ať na mě nečekají. Ale byl jsem šťastnej. Čerstvý vítr nejen do plachet.

Takže oprava, léto bylo i o nových obzorech. Na podzim se otěže uvolňují a koníček se rozbíhá. K narozeninám jsem si nadělil pěkný dárek, to nemohu říct. 25 dní jsem ho rozbaloval. Ale ženě se to zdálo málo, a tak mě obdarovala ještě startovným na extrémní triatlonový závod Winterman, který se řadí mezi mé nejoblíbenější. Těšil jsem se, že se konečně jednou připravím důkladněji, ale jak jsem již psal. Léto. A tak se stalo, že se nic nestalo. Na tenhle triatlon, který se koná až v půlce října, plave se dlouho v Labi, ještě dýl se jede na kole a pak se běží do kopce, taky samozřejmě dlouho, jsem byl zcela a důkladně nepřipraven. Byl jsem upozorněn na zajímavý fakt, že od jara mám na kole najeto trojnásobek vzdálenosti cyklistiky Wintermana a stejně tak to bylo u běhu. Jen do Mácháče se mi nechtělo chodit třikrát víc než bylo potřeba v Labi. Já jsem za trest koupil startovné mé ženě a byli jsme si na startu quit a nebo kvit, teď nevím. Žena měla výhodu, že když jsme šli před startem společně k Labi kakat, tak šlápla do hovna. A jelikož nebylo psí, ale podle nedobrovolné čichové analýzi patřilo Homo Sapiens, tak ji to v závodě letělo jak o závod. Dokonce tak, že mě na kole skoro dojela. Krásně pršelo, i foukalo a vedro bylo kousek nad nulou. Zvolil jsem taktiku “kochej se a co neudejcháš nosem nech být”  A tak jsem činil dvanáct hodin a čtyřicet minut. Až jsem se v cíli podivil, že ještě nebylo nad Ještědem zcela zhasnuto což znamenalo osobní úspěch. Ani jsem nestihl vytuhnout a už jsem spěchal naproti ženě, která se přiřítila na pátém místě do cíle.   

Listopad…..to jsme vyrazili s dětmi na Sardinii a já jsem zjistil, že je děravá jak cedník. Intuitivně jsem navštívil skrytou, ohromnou a volně přístupnou jeskyni a zamiloval se do speleologie. V mém případě spíš teda zatím radost z jakékoliv díry pod zemským povrchem. Pak díky dobrotě jednoho z mých kamarádů jsem měl možnost si v Moravském krasu vyzkoušet jestli se po břiše proplazím dírou bez razítka. Hnědej jsem byl, ale od bláta, a byl jsem chycenej.

Abych se nevěnoval jen vášním, tak jsem běžel dva nádherný závody, kde se dá aplikovat má běžecká ne tréninková taktika – Zimní čert na Hamru a Divočina v Jizerkách. A běžel jsem je především proto, protože nejen, že ty závody jsou krásný, ale má žena je krásná. Vizáží i duchem. A tak jsme si slíbili, že minimálně každých deset let od svatby si dáme společné intenzivní dobrodružství, který si budeme pamatovat i s Alzheimerem, protože sdílený zážitek se svými nejbližšími je zase úplně jiný druh umění. A protože to ještě nebylo nikde oficiálně černé na bílém zveřejněno, tak tady to je. 19.2. odlétáme na Aljašku a 23.2. se společně ruku v ruce vydáme vstříc 600ti kilometrům v rámci Iditarodu.

A jelikož tento text obsahuje už 1059 slov, tak se dá již považovat za  článek a já se mohu opět na chvíli odpojit.