Montane Spine Race 268 mil – Páteř Anglie versus moje
Spine Race – pod stromečkem jsem moc materiálních dárků naštěstí neměl. Za to tam byl jeden nehmotný, který se již brzy zhmotní v kyselinu mléčnou, která zaplaví mé svalstvo. V emoce, deprese, euforie a halucinace, které zaplaví můj mozek a třeba taky batoh, který zničí moje záda. Tím darem je porce 430 kilometrů na extrémním závodě Montane Spine race, který se koná v Anglii přes pohoří Peniny.
Je to nonstop závod z bodu Áá do bodu Bé, kdy si povinnou výbavu musíte nést pěkně v batohu na zádech. Tou výbavou bohužel není jen pláštěnka a chleba s paštikou, ale poměrně dost věcí, které se musejí scvrknout do co nejmenší váhy. Například spacák, karimatka, bivak, vařič, náhradní oblečení, jídlo, min. 2 litry vody, telefon, lékárnička, nesmeky a tak dále. Cestou je pět kontrolních stanovišť, na kterých si můžete odpočinout a doplnit jídlo, vodu a morálku.
O tomto závodě moc nevím, ale vím, že je to závod v tom, kdo dokáže déle nespat, pohybovat se svižně a jistě k bodu Bé. Představa se neustále pohybovat a alespoň dvě noci nespat je pro milovníka spánku lehce děsivá. Ale co je děsivé, je i lákavé.
Dalším extrémním faktorem je anglická zima. Ač jsem ji nikdy nezažil a nemohu o ni psát, tak si ji umím živě představit. Teploty kousek pod nulou, kousek nad nulou, déšť, sněho-déšť, sníh, vítr, vichřice, mokro, bažiny, rašeliniště, ještě víc mokro, pramálo lesů, planiny a když má Alžběta dobrou náladu tak i sluníčko. Pohyb v -30° v polární zimě je pro mě přijatelnější než v tomhle. Ale třeba bude královna milostiva.
Většina závodníků má měsíc před startem natrénováno, vybavení otestováno, jasno co si vezmou a dolaďují detaily. U mě je to taková před extrémní klasika. Měsíc před startem jsem měl potvrzeno, že mohu startovat a tak jsem si sedl ke sklence vína a hluboce se zamyslel, co mohu udělat pro to, abych sci-fi přeměnil v realitu. Jasné bylo, že je potřeba zahájit trénink.
Vyhrabal jsem batoh, naložil do něj činky o hmotnosti 8kg a vyrazil na trénink. Byl jsem dost nemile překvapen, ba dokonce šokován, jak neběžím, ale sunu se a jakej to je sakra rozdíl mít osm kilo nadváhu. Teď už konečně vím, jak se cítí při běhání ti, co zrovna nemají „závodní“ váhu. Během toho sunutí, jsem vymyslel skvělou strategii.
Musím shodit alespoň čtyři kila tělesné váhy, aby to nebyl takový šok pro pohybový aparát a klouby. Jenže v životě jsem cíleně nehubl a v období svátků obžerství se to ukázalo jako nemožné. Touha se po tréninku nažrat byla silnější a tak jsem tuto strategii pomalu opustil.
Nyní je týden do startu. Zchudl jsem zhruba o kilo a půl. Podařilo se mi uskutečnit několik delších, tří až čtyř hodinových běhů s batohem. A aby to nebylo tak jednoduché, tak Matěj, náš starší potomek, ze školky přitáhl solidní sbírku bacilů a virů.
Té podlehla celá rodina zatím kromě mě (za silného ťukání do dřeva a pod vlivem všech možných šamanských lektvarů a přípravků proti onemocnění). Co se týče vybavení, tak hmotně sice mám zatím jen batoh a boty, ale teoreticky a snad i prakticky bych měl zbytek vybavení získat již brzy. Ve zbytku pár následujících dní se pokusím v klidu ukočírovat chaos ne-přípravy a připravit se na páteční odlet.
Inu, ale což. Když nejde o život, jde o hovno. Přehnaná připravenost není dobrá a o to více budu mít zážitků. Můj cíl je jasný, dostat se do cíle a k tomu budu přidávat bonusy jako umístění a čas. V mém řídícím centru to je jasné a jediné co mě může zastavit na cestě do cíle, je vážná dysfunkce té hromady masa a kostí pod řídícím centrem, kde jsem doma. Můj pohyb budete mít možnost sledovat opět online 12.ledna od osmi hodin ráno, ještě ale nevím kde.
Závěrem tohoto psaníčka a začátkem tohoto příběhu, bych chtěl tuze poděkovat Montane Česko Slovensko za Ježíška a za veškeré oblečení na závod. Vertone za outdoorové vybavení. Inov8 za obutí. „Pod 7 kilo“ za poskytnutý neuvěřitelně lehký spacák. Kronium a Fenix za čelovku. A hlavně ženě za trpělivost, lásku a dětem za trénink nespavosti.
