Kalaallit Nunaat #1

Trefně má milovaná žena kdesi napsala: “Venca si postupně testuje své rodinné příslušníky v polárních podmínkách, jestli obstojí, nebo ne.” Ač Grónsko jsem měl v hledáčku delší dobu, plánoval jsem relativně nudnou pracovní zimu. Ale naštěstí osud a brácha měli jiné mínění. S tímto nápadem bratrského výletu do Grónska přišel kupodivu můj bratr Michal. Jako závodní běžecký lyžař se chtěl postavit výzvě Arctic Circle Race, což je mezi lyžaři považováno za nejtěžší běžkařský závod světa. Nenechal jsem se dlouho přemlouvat.

Hlavně jsem zavětřil příležitost protlačit nějaký zahřívací sáňkovací výlet po grónské divočině. Jak už to bývá, zrovna jsem slyšel rozhovor s Martinem Kotolem o jeho projektu Grónsko na dosah, a tak jsem rovnou zvedl telefon a rázem jsme měli toho nejlepšího rádce a specialistu na Grónsko. Má parádní domeček v Sisimiutu, který půjčuje, a ví co, kde a jak. A navíc je z Moravy, takže je víc než v klidu, ono se to v Grónsku ani jinak nedělá.

Jen tak tak jsme všechny ty Montane, Thermarest, MSR a Sea to Summit věci sbalili do tašky a do toho ještě několik párů Kastle prken různých druhů a karbonových tyček Haakon. Odletěli jsme a měli jsme kliku, že jsme i doletěli zhruba podle leteckého řádu, což se při letech do Grónska, zejména přes hlavní město Nuuk, moc často nestává. Přes něj jsme naštěstí neletěli. V Kangerlussuaqu, kde jsme měli mezipřistání, nám vyrazila dech nepřítomnost sněhu. V Sisimiutu už to bylo lepší, ale dalo se to počítat v centimetrech. Podle místních jedna z nejhorších zim. Možná za to může rozpálení z rozhořčení místních kvůli nedávným divokým americkým vodám, které naštěstí zase zamrzají a zamrzlé doufejme už zůstanou.

Dali jsme si den na rozkoukanou, obdivovali místní architekturu, kde vítězí minimalismus, efektivita, barvy a skromnost. Pak jsme naplánovali velkolepou trasu přes fjordy, sedla, údolí s velkou denní kilometrovou dávkou. Papír snese všechno, a tak jsme ho nešetřili. Od Martina jsme měli zapůjčené pořádné expediční sáně, a tak jsme měli možnost je i pořádně naložit, toho jsme využili. Cestou jsme si vyhlídli pár chatiček, kde se dá zatopit petrolejem, takže jsme natankovali 10 litrů do kanystru (energie vynaložená k tahání těžkého kanystru musela být větší než energie vytvořená spálením petroleje 🙂 Náš plán vyžadoval si vzít i stan, který jsem nicméně zapomněl doma. Zapůjčil Martin.

Chtěli jsme začít zvolna a na první chatku to bylo pouhých 24 km. Vyhodnotili jsme, že stačí vyjít odpoledne, abychom se kochali západem Slunce už z chaty. Navíc venku stále od večera řádila pořádná vichřice se sněžením a teploty byly dost nízko, a tak jsme se ven nehnali. Když jsme tedy konečně opustili pohodlí domova, přišla srážka s realitou. Ty vrstevnice na mapě vůbec nevypadaly tak nahuštěné na sebe jako v reálu. Ten sníh zpoza okna nevypadal tak přemrzlý. Tahat po něm těžké sáně na lyžích ustanovilo průměrnou rychlost 3 km/hod. Ale zatím jsme měli sílu a elán. Vichřice polevuje a začínáme vidět okolo sebe. To sedlo nahoře tam v nebi musí být nejvyšší bod. Čím blíže jsme se škrábali, tím více jsme viděli, že to sedlo nebude jediné a hlavně nebude nejvyšší. Nevadí, dobrej trénink a ty hory, co jsou v tom počasí vidět, jsou nádherný. Kopce jsou tak prudký, že musíme sundávat často lyže a jít pěšky.

Těšíme se na sjezd, tam naženeme čas. Když dorazíme opravdu na vrchol, tak hluboko dole před sebou vidíme fjord, na který směřujeme. Není daleko, což není dobrý znamení. Sklon kopce vylučuje plynulou jízdu dolů. Jsou to padáky jako prase. Komedie začíná – jízda se saněmi dolů v krkolomných pozicích, pádech a se smrtí v očích. Čím více jsme dole, tím je to přísnější a hlavně méně sněhu, spíš led a kameny. V rámci zachování celistvosti všech materiálů už raději volíme chůzi. To jsme toho nahnali. Dole potkáváme již za šera stanovat velkou skupinu, která jede z Kangerlussuaqu jakoby expedičně po Arctic Circle Trail. Dáváme krátkou řeč a při otázce, odkud jsou, se jim moc nechce odpovídat – z USA.

Fjord byl čerstvě zamrzlý a u břehu prosakovala voda, nicméně ve sněhu byla znát zafoukaná stopa skútru a těch Amíků. S lehkou nervozitou jsme se vydali na fjord. To už jsme museli tahat čelovky, sněžilo, křupalo to jak v reklamě na Tatranku a na chatu jsme dorazili za úplné tmy v deset večer znatelně vyčerpaní, ale šťastní. Teploměr ukazoval -31 °C, a tak jsme se hned jali zprovoznit kamna. Ale nějak se nám to nedařilo a to jsme začali být trochu smutní. Naštěstí díky naší šikovnosti jsme nakonec tryskou petrolej prohnali a kamna zapálili. To bylo radosti. A taky půl jedné ráno. Krásnej západ Slunce z chaty to byl.