Iditarod Trail Invitational 350 mil – děj 2. – Seznámení

Iditarod Trail Invitational, jsou čtyři dny po závodě a já čekám. Stále čekám, ale vlastně ani nevím na co. V tom čekání jsem očekával, že má mysl bude po závodě bloumat zpět ku závodu a rozebírat si každý detail z trati. Že zážitky budou plynout divoce mou myslí a já budu mít problém to ukočírovat. Ale kdeže. Má mysl je klidná jak podvečerní hladina jezera Máchova a nejen to, má mysl je prázdná. Je to zajímavý úkaz, hlava jednoznačně odmítá se vracet zpět, a to bych se v myšlenkách zpět vrátil rád.

Dnes jsem se šel projít a vědomě jsem tlačil svou mysl k tomu, aby se vrátila. Po pár chvilkách intenzivního snažení už si vandrovala někde úplně jinde a já přemýšlel, jestli si mám dát dvojitý espresso nebo americano a jestli bude lepší jablečnej muffin nebo banánovej. No, kdyby vás to zajímalo, tak jsem si nakonec v kavárně dal americano a překvapil se mrkvovým muffinem, který jsem původně vůbec nechtěl, ale moje skvělá výslovnost asi zajistila to, že když jsem řekl apple tak jsem dostal carrot.

Jediná cesta tedy, jak se vrátit zpět je o tom napsat.

Začněme v Anchorage, kam jsem přiletěl tři dny před startem. Město, které se hemží zhruba tři sta tisíci obyvateli, mě vůbec neoslovilo. Jenom další velké město. Hned večer po příletu se v kině promítal film z předminulého ročníku závodu. Váhal jsem, zdali vůbec jít, abych se zbytečně nevystrašil a s prominutím nepřiposral už takhle před startem. Ale naštěstí to proběhlo v poklidu.

V poklidu už ale neproběhly dny následující. Nákupy jídla a zbytku vybavení a nikdy nekončící dilema co vlastně budu ještě potřebovat a kolik toho budu potřebovat. Na před závodní party se trochu uklidním, páč zrovna narazím na závodníky, kteří strávili celý den inhalováním konopných produktů, a tak jejich klid zapůsobí i na mě. Bydlím na hotelu, a jelikož zde je pouze překapávač na kávu, tak se stávám mistrem ve vaření jídla v překapávači na kávu. To by člověk nevěřil, co vše si může v překapávači uvařit.

Je ráno před startem a já ještě třikrát vybalím a zase zabalím tašku na saně. Ale stále na sebe nejsem dost přísnej a tak je taška těžká. Už se nemůžu dočkat až to odstartuje a nastane božský klid od starostí s přípravami, které snad někdy bývají náročnější než samotný závod. Konečně nasedáme do autobusu a jedeme hodinu a půl za Anchorage na Knik lake kde je start.

Tam máme ještě dost času na to, abych zašel do místního baru a dal si tam pivo a burger. Počasí slunečné a kolem -10°C. 14:00 je odstartováno a mám pocit, že někteří si to spletli se závodem na 5 km. Tempo je vysoké a po kilometru mi je takový vedro, že vystupuji z vláčku a jdu se kompletně převlíknout do jarního modelu. Trvá mi to docela dlouho, a tak se úspěšně řadím na konec závodu. Možná to je ale dobře. Od té doby si jdu svoje tempo a snažím se udržovat stabilní tělesnou teplotu.

Je to taky dobře proto, že ze začátku mají bikeři jinou trasu a někteří chodci následují bikery což jim o něco prodlouží trasu. Cesta plyne, v podvečer se dostáváme na řeku a na ní zůstaneme až do prvního check pointu, který je od startu vzdálen 96 km. Je to taková klasika. Chodidla opuchají, nehty by rády opustily svoje lůžko, puchýře by se rády nalily a kůže chodidla pálí a rudne jak indián.

Stav, který potrvá tak tři dny, než se tělo adaptuje, pokud se tedy člověk chová ke svým chodidlům s láskou. A že to není jednoduchý chovat lásku k něčemu co dost výrazně smrdí, bolí a nevypadá moc vábně. Padla už úplná tma a dle předpovědi by mělo být kolem -15°C. Jenže Aljašku nezajímá co jí kdo předpověděl, a tak nám tam na uvítanou šoupne maximálku na -39°C. Pravda, je to teplota na řece, která je vždy výrazně nižší než třeba v lese, ale my na řece jsme.

Můj teploměr ukazuje jen do -30° C, ale tuším, že kdyby rtuť mohla z baňky klesnout ještě níž, tak by tak učinila. Blíží se čtvrtá hodina ranní a cítím, že je čas postavit první bivak. Stavím stan a nemám pocit, že jsem se po Yukonu nějak vylepšil, ba naopak. Trvá mi to, a dokonce si pořídím lehké omrzliny na prstech ruky. Nafackuji si, abych si prokrvil konečky zmrzlých prstů. Zalezu do spacáku a je mi pořád zima. Bloumám v polospánku a slyším, jak mi nějaký zvíře čmuchá okolo stanu. Jsem ale příliš unaven na to abych si představoval, co to je za zvíře…